Ve filmu Magnolia zazní věta: "Minulost je za námi, ale my ji stále vlečeme s sebou." Je to myšleno v tíživém existenciálním kontextu, kdy se člověk není schopen vyrovnat s některou z dávných událostí. U jiných by se ale dané tvrzení mohlo pozitivně převrátit a ještě doplnit o dovětek: "Díky bohu!" Příkladem budiž čeští režiséři jako Václav Vorlíček, Jiří Menzel, Věra Chytilová nebo Juraj Herz. Kdybychom je měli posuzovat podle pozdější tvorby, mnoho prostoru pro obdiv bychom asi nenalezli. Většina z nás má však tyto velikány spojené s jejich ranou režijní činností, přičemž tento pohled bude navždy dominovat a nějaké pozdější "senilní úlitby", kterých se tito umělci dopustili, v tom nehrají žádnou roli. Dalším příkladem budiž zpěvák Aleš Brichta. Můžeme se bavit, zdali Brichtova kariéra v posledních letech nedostává z uměleckého pohledu trochu na frak, přesto se našla řada osobností, které svojí účastí vzdaly Alešovi hold na oslavě jeho šedesátých narozenin. Myslím, že je to tak správné. Může se stát, že nám někdo v životě udělal něčím radost, ale my už k němu nyní nechováme stejnou náklonnost. Neměli bychom však kvůli tomu devalvovat ony radostné momenty. Ty už jsou přece jenom naše, soukromé, ohraničené niternou srdeční hradbou. A je jedno, jestli jde o pocit z filmu, písně, nebo jenom pousmání, k němuž dojde na ulici při náhodném setkání.
Pagan 17.11.2019 |