Situace kolem britské kapely Dogs D`Amour je velice nepřehledná. Oficiálně stále funguje klasická sestava, kde kromě frontmana Tyly J. Pallase působí ještě kytarista Jo Dog, basista Steve James a bubeník Bam. Tahle parta, sice velmi sporadicky, ale sem tam přece jen koncertuje, ale od roku 2011 nevydala žádnou nahrávku a tenkrát se také jednalo jen o novou verzi klasického akustického EP "Graveyard Of Empty Bottles". Zatímco kytarista Dog a basista James dělají v mezičase bůhvíco a bubeník Bam jede turné se stylově spřízněnými The Quireboys, Tyla J. Pallas chrlí na trh jedno album za druhým. Ať už v kooperaci se zpěvákem The Quireboys Spikem, sólově nebo se svou vlastní verzí Dogs D`Amour.
Vracíme se tak nejen k loňskému albu "In Vino Veritas" a jeho akustickému pokračovateli "In Musica Veritas", ale vlastně až do roku 2005, kdy Tyla zůstal v Dogs D`Amour sám a natočil podivné album "Let Sleeping Dogs...". Dnes má po kupě celou kapelu, která desky současných Dogs D`Amour odlišuje od jeho sólové tvorby (která je však z větší části jen akustická), a která drží pohromadě už od minulého alba, což u Dogs D`Amour nebyla vždycky samozřejmost. Současná tvář Tylových Psů je proto zcela legitimní a alba, která s ní vydává, mohou být směle řazena k dávným dílům jako "In The Dynamite Jet Saloon", "Straight", "Errol Flynn" nebo "More Unchartered Heights Of Disgrace".
Když Tyla ohlásil novinku "Jack O`Byte Bluesy", bylo jasné, oč půjde. Od něho se totiž nedá očekávat nic jiného než starý dobrý rock n`roll, načichlý odkazem The Rolling Stones, cikánským výrazem Hanoi Rocks, přímočarostí jižanského rocku a nádechem outlaw punku. Vše zabalené do svébytného obalu, který byl typický právě pro staré Dogs D`Amour nebo zmíněné The Quireboys. Oproti nim byli ale Tylovy Psi mnohem méně uhlazení, špinavější a v současné době se dá říct, že i kvalitativně lepší. Zatímco Spike a jeho parta nabrali po albu v této desetiletce podivný sešup, Tyla si svou úroveň stále drží.
Novinka "Jack O`Byte Bluesy" je odrazem jeho tvorby současných dní. Tyla už nechce být okázale zhýralý, s flaškou kořalky v ruce, ale ukazuje spíše dospělejší tvář, která je klidnější a přemýšlivější. Směr, kterým vykročil na "In Vino Veritas", deklaruje ještě více na "Jack O`Byte Bluesy". V otvíráku "(Everybody Needs) A Friend" se tak nekoná rock n`rollový útok plný zběsilých kytar, ale spíše se jede v klidnějším rytmu, kterému dominuje klasická tylovská melodičnost. Více než kdy v minulosti na povrch vystupují countryové vlivy, které tento pilotní singl dělají optimističtější, než další skladby z tohoto osmipoložkového alba. Hned "Dangerous Game" se halí spíše do temnějšího hávu, v čemž pokračuje i "Love Will Save The Day" a tyto tendence pak vrcholí v "The Killing", kde Dogs D`Amour znějí oproti minulosti velmi odlišně.
Do tradičnějších kolejí se kapela vrací s nostalgickou "Serpents Kiss" a ve "White Lightning" se už dokonale daří vyvolávat ducha The Rolling Stones z jejich heroinového období začátku sedmdesátých let. Tylova slide kytara zde věrně evokuje práci Keitha Richardse, jehož nezaměnitelný styl a vliv je slyšitelný i z "You Love It", pravděpodobně nejpodařenější skladby na celé desce. Tu nakonec korunuje akustická "The Killer Inside", jež zní, jako kdyby byla nahrána v Tylově garáži na jednostopý magneťák, čímž dotváří zdánlivě lacinou atmosféru desky.
"Jack O`Byte Bluesy" ale odfláknutou záležitostí rozhodně není. Tyla si i v záplavě desek, které každoročně chrlí, udržuje vysokou úroveň. Novinka jistě nebude mít takový dopad jako klasická alba Dogs D`Amour, ale je jejich slušným pokračovatelem. Oproti "In Vino Veritas" je možná méně nápaditou záležitostí, ale stále má své neopakovatelné kouzlo a snadno rozpoznatelnou tvář.
|
