Pravděpodobně bylo jenom otázkou času, kdy z kapely Altaria odejde kytarista Jani Liimatainen, který se po vydání druhé desky „Divinity“ (2004) rozhodl naplno věnovat kmenovému spolku Sonata Arctica (že zanedlouho - konkrétně v roce 2007 – opustil i tuto formaci, je věc jiná). Na zbývajících spoluhráčích, plus novici J-P Alanenovi (Celesty), to ale evidentně nezanechalo výraznější stopu, jelikož desku „The Fallen Empire“ spojuje s dvěma studiovými předchůdci mnoho znaků a kvalitativních parametrů.
Rychle přístupné hity, které jsou u Altarie zásadním činitelem při posuzování úspěšnosti desky, zde nalezneme minimálně čtyři. Skladby "Valley Of Rainbows" i "Crucifix" nabídnou refrénové přednosti hned na začátku, jakoby se svými ústředními motivy přímo vychloubaly. A mají proč. Stejně dobře se poslouchají květnaté vokální linky kompozic "Frozen Hearts" a "The Lion", jež mají potenciál rozbít "kletbu" ukrytou v názvu první písně, a to se silou obsaženou v titulu té druhé. To vše jsou pomyslné vrcholy nahrávky, nicméně je možné napsat, že kvalita stoupne hned ve druhé skladbě, kterou je zmíněná "Valley Of Rainbows", a významně neupadne až do osmé položky "Outlaw Blood". Pokud se v sérii těchto sedmi kousků zrovna nepovedl refrén, pak zajisté vyšly sloky nebo bridge, případně se významně povedla sólová část (někdy jsou všechna pozitiva pěkně pohromadě, viz např. svižná "Abyss Of Twilight").
Ani zbývající trojice písní, jmenovitě "Disciples", "Chosen One" a "Access Denied" není nijak zvlášť špatná, jejich pochodové hardrockové tempo ale přece jenom nepodporují adekvátně chytlavé powermetalové klenby. Oproti předešlému disku "Divinity" jde každopádně o drobný krok kupředu, což se týká i hlasu Taageho Laiha, jehož technika o něco vyzrála, a lépe rovněž dopadla zvuková produkce. V tu chvíli nemohl nikdo tušit, že po vydání této povedené desky v kapele nezůstane kámen na kameni, a že příští kotouč uhne výrazně odlišným skladatelským směrem.
|
