Než začnete poslouchat novinku Ozzyho Osbournea, musíte si uvědomit dvě věci. Zaprvé, že má tenhle britský zpěvák svůj zenit už dávno za sebou. Na druhou stranu, že máte co do činění se zakladatelem heavy metalu, který toho dokázal tolik, že dnes už nemá zapotřebí vůbec nic točit. Navíc v jeho věku a se zchátralou tělesnou schránkou. Proto se také dlouhou dobu pochybovalo o tom, zda ještě nějaká jeho deska vyjde. Nakonec vyšla a vzbudila zase velké pozdvižení. Ne proto, že by na ní Osbourne přišel s nejlepším nebo přelomovým materiálem, ale proto, že když něco vydá člověk, který má na svém kontě skladby jako „Paranoid“, „Sabbath Bloody Sabbath“, „Crazy Train“, „Bark At The Moon“ nebo „Mama I`m Coming Home“, je to vždycky velká událost. Jenže taková událost nemusí nutně zaručovat kvalitu materiálu. Na zásluhy se v muzice až tak moc nehraje.
Jak je to tedy s „Ordinary Man“? Že deska bude znít jako klasický Ozzy, bylo jasné už na konci loňského roku, když v rychlém sledu za sebou vyšly singly „Under The Graveyard“ a „Straight To Hell“. První jmenovaná byla výbornou skladbou, která ukázala, že Ozzy má ještě dost nápadů i bez toho, aby se musel opakovat. Byl sice použit podobný model, jaký používali už v začátcích Black Sabbath, kdy po pozvolném začátku došlo na frenetické zrychlení, ale skladba samotná více než na tvorbu britské legendy sahala někam do doby mezi „No More Tears“ a „Ozzmosis“. Ukázala také, že Osbourne je ve větší vokální pohodě (otázka je, nakolik za jeho výkonem stojí různé studiové technologie) než u posledních dvou sólovek „Black Rain“ a „Scream“. „Straight To Hell“ pak, i přes kytarový vklad hostujícího Slashe z Guns N`Roses, tolik nadšení nepřinesla a spíše odkazovala na méně výrazné věci, tedy někam k desce „Down To Earth“, kdy se u Ozzyho začínala projevovat skladatelská vyčpělost.
Největší bombu Madman odpálil na začátku roku, když vydal titulní „Ordinary Man“, kterou dal dohromady s Eltonem Johnem. Z této balady se mu povedlo vykřesat skvělý hit, u kterého zapomenete na provařenou „Dreamer“ a spíše vám na mysli vyvstanou reminiscence na skvosty jako „Mama I`m Coming Home“, „Road To Nowhere“ nebo „Old L.A. Tonight“. Osbourne se v ní pěvecky nepouští do žádných eskapád jako v poslední zmiňované, ale sám se situuje do role chlápka, který nepostrádá patřičný nadhled, ví, co dokázal a demonstruje, že v jeho případě se dá stárnout s velkou grácií a noblesou. Eltonovo angažmá se jeví jako krok skvělým směrem, protože jeho klavír dodává „Ordinary Man“ vzletný nádech, Ozzyho spíše krotí a dodává skladbě punc hitovosti.
Rozhodně se najde řada fanoušků, kterým bude chybět kytara Zakka Wyldea. „Ordinary Man“ totiž není tak tvrdá deska, jak by zněla, kdyby do ní Wylde nasadil svůj mohutný styl a osobitost. Stojí spíše na Ozzym samotném. Mladík Andrew Watt nemá Wyldeovo charisma, hraje spíše ve prospěch celku a skladech jako takových. Ve většině případů to nevadí, protože Ozzy „Ordinary Man“ pojal spíše jak soundtrack ke svému životu v pozdním věku, než jako další natlakovanou rockovou desku, jež by mohla znít trochu nepatřičně jako třeba „Scream“. Nedá se říct, že by se vzdálil z teritoria svého klasického heavy metalu, jen aranže a kytarové práce jsou zde trochu úspornější. Možná se chtěl vrátit k prapůvodu Black Sabbath, což nejlépe dokazují skladby „Goodbye“, „Eat Me“ a „Scary Little Green Man“.
„Goodbye“ v prvních vteřinách trochu evokuje „Iron Man“, kdy se rozjede i zmučené sabbathovské tempo, aby po nevýrazné sloce rozpoutala ostrou heavymetalovou jízdu, kterou tvrdí baskytara Duffa McKagana (z Guns N`Roses). „Eat Me“ na prvních pár poslechů působí nenápadně, i když ji (jako kdysi stařičkou „The Wizard“) uvede foukací harmonika, do níž Watt přidal riffy jako z pokladnice Tonyho Iommiho, ovšem tentokrát se pokračuje ve svižnějším tempu a refrén je kousavý jako Ozzy v devadesátých letech. I „Scary Little Green Man“ má pozvolný začátek, ale úsporné, přesto ostré údery bicích Chada Smithe a minimalistická kytara hostujícího Toma Morella z Rage Against The Machine vedou skladbu směrem k výbornému refrénu, jenž patří k tomu lepšímu, co Madman v novém tisíciletí nabízel.
Výrazná je nakonec i „All My Life“, jež se zprvu tvářila jako Černý Petr desky, ale Ozzy do ní dokázal dostat vlastní klasickou melodičnost. To je případ i „Today Is The End“, která vyroste do ještě větší krásy, kde velkou roli hrají doprovodné vokály, tvořící v refrénu až snovou atmosféru. Podobně se tváří i „Holy For Tonight“, jež však se svou unylou atmosférou zůstane trochu za očekáváním. Poněkud mimo celý trochu rozvážný koncept alba stojí ztřeštěná „It`s A Raid“, kde se Ozzy utrhne ze řetězu a spolu s rapperem Post Malonem rozjedou skoro až punkmetalovou jízdu. Ta by sama o sobě byla skvělá, nebýt podivně zmodulovaného Madmanova vokálu v refrénu, který zase nahrává pochybovačům v tom, jak moc reálný je Osbourneův pěvecký projev na desce. Jediným opravdovým přehmatem je bonusová „Take What You Want“, což je věc, kde se o pěvecký part dělí spíše Post Malone spolu s dalším rapperem Travisem Scottem a Ozzy v ní je jaksi navíc. Autorsky se na ní nepodílel ani McKagan, ani Smith (jako velmi důležití autoři ostatních skladeb) a je spíše uváděna jako skladba Post Maloneho než Osbourneova.
„Ordinary Man“ není tak nablýskaná jako „Blizzard Of Ozz“ nebo „The Ultimate Sin“, není ani tak tvrdá jako „No Rest For The Wicked“ a „Ozzmosis“, ani tak hvězdná jako „No More Tears“, a rozhodně není na první poslech. V Madmanově diskografii stojí za těmito alby, stejně jako za „Diary Of A Madman“ a „Bark At The Moon“. Ovšem pokud ji budeme porovnávat s „Down To Earth“, „Black Rain“ a „Scream“, je nutné uznat, že dobrých nápadů se tentokrát z Osbourneova tábora k posluchači dostalo více. Důležitá na této desce je smířlivá atmosféra (což by člověk od Ozzyho asi moc nečekal) a umění stárnout. Zapřísáhlý fanoušek by se asi radoval z čehokoliv, co by dnes tento legendární Brit ještě vydal, ale tentokrát je ten důvod k radosti o to větší, že „Ordinary Man“ je dost dobrá deska a důstojné zakončení neuvěřitelné kariéry.
|
