Přestože byl comeback Mercyful Fate v plném proudu, v kapele se začínaly objevovat trhliny. Opustil ji nejen původní basista Timi Hansen, ale nakonec i základní kytarista Michael Denner. Situace tak mohla připomínat polovinu osmesátých let, kdy v kapele zůstal vlastně jen Hank Shermann, protože King Diamond znenadání ohlásil novou sólovou desku. Tentokrát si však s sebou nevzal ani Hansena ani Dennera, naopak přišel s prohlášením, že vydání „The Spider`s Lullabye“ neohrozí jeho fungování v Mercyful Fate. Ti zalátali sestavu a podle Diamondova přání pokračovali dál paralelně s jeho sólovou tvorbou. Začaly se proto rojit řeči o štěpení sil, které se nakonec (alespoň částečně) skutečně projevilo na kvalitě předkládaných alb.
Diamond už na samém začátku devadesátých let vyjádřil hrubou nespokojenost s tím, že kytarista Pete Blakk a basista Hal Patino až příliš inklinují k návykovým látkám (zejména Blakk si v té době údajně vypěstoval takřka zničující závislost), což se projevilo nejen na jejich povaze, ale i na kvalitě hraní. S nimi se proto pro novou desku nedalo příliš počítat. Do sestavy se nevrátil ani bubeník Mikkey Dee, jenž nadobro zakotvil v Motörhead. Nakonec do studia nedorazil ani jeho nástupce Snowy Shaw, který (přestože nahrál druhé comebackové album „Time“ od Mercyful Fate) dal přednost projektům Memento Mori a Notre Dame. Ze staré sestavy tak byl místě jen kytarista Andy LaRocque, kterého doplnili tři hráči ze zapomenuté americké formace Mindstorm, kytarista Herb Simonsen, basista Chris Estes a bubeník Darrin Anthony.
Tématicky „The Spider`s Lullabye“ nemá úplně jednotný koncept, čímž, jako symbol nového začátku, může navazovat na debutovou „Fatal Portrait“. První polovina alba nemá ucelený příběh a nabízí například v jednom případě („From The Other Side“) zážitky z mimotělních zkušeností, v případě druhém („Killer“) pojednání o americkém masovém vrahovi Richardu Ramirezovi a jinde („Six Feet Under“) se dokonce vrací k tématům alb „Them“ a „Conspiracy“. Krátký koncept začíná až titulní skladbou „The Spider`s Lullabye“. Ta začne vyprávět příběh o chlápkovi jménem Harry, který žije v malém domě na venkově a trpí nesnesitelným strachem z pavouků. Zamíří tak do sanatoria, kde ordinuje doktor Eastmann. Tomu se upíše, že mu v léčbě dává volnou ruku, ovšem netuší že lékař od Ďábelského jezera má velice svérázné metody a chce Harryho strachu zbavit terapií šoku. Harry, zavřený v pokoji číslo 17, končí mtvý na márách, kde se pavouci začnou množit a spřádat nová hnízda.
Příběh „The Spider`s Lullabye“ není tak silný, jak tomu bylo v případě alb z osmdesátých let a odpovídá tomu i hudební složka. Zde se projevuje jisté vyčerpání z hektického tempa posledních let, přes skvělý nástup ve „From The Other Side“, jež by se neztratila na žádném z předchozích klasických alb, protože disponuje velice silným, nápaditým refrénem s dobře zapamatovatelnou melodií. Jenže „Killer“, přestože jí Andy LaRocque odstartuje nápaditou kytarou, vykazuje známky jisté stagnace a brzy se dostaví pocit nenaplněnosti. Ten přetrvá i v dalších skladbách, když se přes výbornou „The Poltergeist“ posluchač dostane k „Dreams“ nebo „Moonlight“. Kdeže loňské sněhy jsou, povzdechne si… Jisté zlepšení přijde se „Six Feet Under“, ovšem ani s ní nepřichází dávná euforie.
Koncepční druhá polovina je na tom přece jen líp a dá se říct, že tak trochu zachraňuje nedostatky ze zmíněných skladeb. Výborně zní titulní věc, kde se King vrací k dřívější formě, jak pomalým, hrůzostrašným rozjezdem, tak vokálními kreacemi, kde opět nechybí klasický falzet, drsný projev či ďábelské chechtání. Spolu s „From The Other Side“ se bezesporu jedná o vrchol tohoto alba. I po „The Spider`s Lullabye“ deska začne nabírat trochu sestupnější tendenci, ovšem tentokrát tento trend není tak markantní. „Eastmann`s Cure“ i „Room 17“ zní dostatečně tajemně, projev se sice trochu zjemňuje, ale to mu neubírá na atmosféře, která by se v tu chvíli dala krájet. Závěrečná „To The Morgue“ však nedokáže spolehlivě zahnat rozpaky, které se nad tímto albem i po letech vznášejí.
Jako kdyby chtěla „The Spider`s Lullabye“ i dnes charakterizovat všeobecnou krizi, které tehdy v klasickém metalu panovala. King sice nabízí osvědčené postupy, ale ty se poprvé za celou jeho kariéru trochu míjí účinkem. Může za to také nedotažený zvuk, jenž je na tomto albu plochý a postrádá ostřejší kontury. Nelze mluvit o špatné desce, ale o albu, které stojí v pozadí předchozích děl.
|
