3.06.2020
PESTILENCE
Holandští deathmetalisté hlásí změnu v sestavě. ..více

3.06.2020
CANNIBAL CORPSE
Jak sdělil zpěvák George "Corpsegrinder" Fisher, ..více

3.06.2020
ST. AURORA
Poté, co basista Ero Lamberg opustil řady finských ..více

3.06.2020
JJ SAVAGE
Světu se prostřednictvím singlu "Junkyard Dogs" ..více

3.06.2020
ULTHAR
Death/blackmetalová trojice z kalifornského Oaklandu se ..více

3.06.2020
PARALYSIS
Druhým albem "Mob Justice" se prezentuje tato ..více






GRAVE DIGGER - War Games
...musím připomenout tuhle parádní desku, a to ..

GRAVE DIGGER - Fields Of Blood
...je to slabé, s křečovitou snahou o melodie, ..

Joe SATRIANI - Shapeshifting
tak to sa určite zhodneme : ) ..

PARADISE LOST - Obsidian
Mě tihle dědkové prostě baví. Přijde mi, že ..

Joe SATRIANI - Shapeshifting
Aspoň na jedné věci se shodneme a to, že Super ..

Joe SATRIANI - Shapeshifting
tak mám to presne naopak :D ...WHN pokladám za j ..

NIGHTWISH - Human. :II: Nature.
u podobného alba napadne jenom jedno. Měl bych t ..

CELLADOR - Off The Grid
vn: ARMORY si dávají pauzu, vidina nového alba ..

MAD HATTER - Pieces Of Reality
Oproti povedenému debutu skutečně sešup. Zpěv ..

GRAVE DIGGER - Fields Of Blood
S alby Hrobníka to bylo v poslední době tak ně ..




Za poslední měsíc:
Zdeněk ČERNÝ (TITANIC) - Kluci se vyblbnou v Cradle Of Filth a v Titánech budou klidnější
1465x

Adrian TĂBĂCARU - Lucifer-A rock opera
961x

MERCYFUL FATE - Mellisa
951x

Michal PIXA (VISACÍ ZÁMEK) - Čas letí jak splašená punková kráva
933x

VAN HALEN - Van Halen III
823x

TRIVIUM – What The Dead Men Say
813x



12.06.2020
GOSPEL OF THE FUTURE, DROM, OR, atd......
Dub nad Moravou, začátek od:13:00, vstupné:

12.06.2020
TASS, HAKMAK, MARASTIC BLUES, POZOR MAMUT...
Havlíčkův Brod - Oko klub, začátek od:20:00, vstupné: 150

13.06.2020
KÚROVEC, VPV, SALAZAR, BANDA...
Havlíčkův Brod - Oko klub, začátek od:20:00, vstupné: 150



článků celkem: 7674
recenzí: 6306
reportů: 571
rozhovorů: 411













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax


Petr JANDA (OLYMPIC) - Až pomine koronavirus, jdeme do nové desky

V prvním díle povídání s dlouholetým předákem Olympicu Petrem Jandou jsme se zastavili na začátku osmdesátých let, kdy tato kapela prožívala svůj druhý vrchol. Uznávali je jak staří fanoušci, pamětníci alb "Želva" a "Pták Rosomák", ale i noví fanoušci, kteří sledovali trendy v rockové hudbě, která se valila ze zahraničí. Olympic byl na začátku osmdesátých let fenoménem a ten svůj post si udržel i do dnešních dnů. Jak se Petr Janda dívá na léta, kdy koketoval s heavy metalem, jak na hubenou porevoluční dobu a jak na současnost, to vše se dozvíte z následujících řádků.

Výborná alba "Prázdniny na Zemi" a "Ulice" doplnila na trilogii v roce 1984 „Laboratoř“. Cítil jste, že se blíží změna na bubenickém postu?
To už jsme cítil dlouho, ale v momentě, když si uvědomíte, že to byla opravdu slavná sestava, tak se vám ji nechce měnit a stále doufáte, že se stane zázrak, Hejduk se změní a stane se z něj rocker a kamarád.

Proběhl odchod Petra Hejduka v poklidném duchu, že i on sám uznal, že jeho popové směřování Olympicu prostě nesvědčí?
Ne, nikoliv. Přinesl píseň "Hej pane diskžokej" a nabídl mi ji do nového repertoáru. Já už jsem o žádnou jeho píseň nestál. On se mě poměrně posměšně zeptal, jestli ji budeme hrát. Já mu odpověděl, že nikoliv a on tedy dal okamžitě výpověď, už byl na to takto připravenej. Myslím, že jsme si oba oddechli.

Účastnil se Petr Hejduk ještě nahrávání desky „Kanagom“, která neobsahuje žádnou jeho skladbu, nebo už ve studiu s kapelou čas trávil nový bubeník Milan Peroutka?
"Kanagom" nahrál z not Hejduk. Jeho vklad na posledních čtyřech deskách nebyl prakticky žádný. Odehrál to jako v TOČRU (Taneční orchestr Československého rozhlasu). V podstatě s námi už vůbec nekamarádil a musím uznat, že s tou písní "Hej pane diskžokej" měl velkej úspěch. My taky měli velkej úspěch s písní "Jako tele na vrata". To byly dva světy, na těch dvou písních je to vidět, kam směřoval on a kam já.

Další přelom v kariéře Olympicu bylo album „Bigbít“. Zmizel skoro až progrockový duch „Prázdnin na Zemi“, změnila se i sestava. Když jste tenkrát cítil sílící vliv heavy metalu, nechtěl jste spíše do kapely druhého kytaristu než druhého klávesistu Jiřího Valentu?
Jistě, chtěl. Jenže Berka začal mít potíže se vším a bylo jasný, že spíš bude třeba vyztužit klávesy než kytaru.

Tehdejší koncert v Lucerně, kde jste poprvé hráli bez Miroslava Berky , se konal v den jeho smrti. Vzpomenete si na tohle vystoupení? Tušil jste, že se stalo něco zlého?
Berka byl famózní klavírista. Bohužel na klávesy mu to moc nešlo. S odstupem času musím uznat, že jsem mu možná trošku křivdil. Na tu Lucernu si pamatuji velmi dobře. Všichni jsme věděli, že se chce oběsit, protože nám to řekl, ale nikdo jsme tomu moc nevěřili. Když ale nepřišel na koncert, tak jsme si všichni mysleli, že to opravdu udělal.

„Jako tele na vrata“ z „Bigbítu“ byl v rámci desky výrazný metalový experiment. Tento styl však tvorbu Olympicu naprosto ovládl na počinu „Když ti svítí zelená“. Brali jste to album tenkrát taky jako experiment nebo jste se chtěli vydat tímto směrem?
Zelená byla super. Vlastně zapomenutá píseň, na kterou si Broum vzpomněl během jedný zkoušky. Tahle píseň nám úplně změnila publikum. Najednou samá kůže a plno mařen. Myslím, že jsme takhle neuvažovali, ale pravda je, že nás metal hodně ovlivnil.

Vy osobně jste považován za jakéhosi kmotra českého hard rocku a heavy metalu. Na konci osmdesátých let jste rozjel projekt „Rockmapa“. Myslíte, že měl tehdy opravdu velký dopad na českou rockovou kulturu?
Jo, to si myslím. A jsem tomu rád. Byla to nádherná práce. Každej víkend jedna kapela. Stovky kazet jsem dostal a všechny je poslechl. Skoro žádná kapela nebyla nikdy ve studiu. Všichni si mysleli, že hrají líp. A já jim pomáhal a strašně mě to těšilo. V sobotu jsme začali a v neděli to dorazili. Při míchačce bylo kolem pultu mnoho rukou, každá měla něco na práci v určitej okamžik. Skoro pokaždý někdo něco zvoral, ale když se to povedlo, to bylo radosti.

„O jé“ bylo návratem k písničkovější podobě Olympicu. Proč jste nepokračovali v trendu, který nastavilo „Když ti svítí zelená“?
Jooo, to já už nevím. Taky to bylo v době sametový revoluce….

Po revoluci jste ohlásil rozpad Olympicu a sám jste se chtěl vydat do rockového důchodu. Ten však moc dlouho nevydržel. Chybělo vám hraní?
Nebylo kde hrát. Nikdo nás nechtěl. Bylo to zoufalý. Po prázdninách volal Valenta, abych mu nadiktoval „kšefty“. Já mu říkal „Jirko, žádný nemám asi si budeš muset otevřít trafiku“ a on to opravdu udělal a má ji dodnes. Hraní mi chybělo naprosto zásadně. Kopal jsem kolem sebe, byl jsem nesnesitelnej a chodil poslouchat za dveře do studia, co se tam zrovna točí. Chodil jsem s kočárkem kolem rybníka a z nudy počítal, kolik je to kroků. Vždycky jsem to někde spletl a tak to nevím dodnes.

Comeback s deskou „Dávno“ se povedl. V čem podle vás tkvěl úspěch toho, že se Olympic vrátil v plné síle?
Možná ta pauza byla oplodňující. Já měl desku složenou, ale vůbec jsem nevěděl, jestli budou kluci chtít se mnou hrát. Ani na chvíli nezaváhali. Pozval jsem i všechny žijící bývalý Olympiky a každý trošku přispěl. Chtěl jsem spojit starý Olympic s tím novým.

Když se vrátím zpět v čase na přelom sedmdesátých a osmdesátých let, považoval jste tehdy za největší rivaly Katapult, když jiná kapela, která by hrála rockovou hudbu na republikové úrovni vlastně ani neexistovala?
Myslím, že až tak jsem o tom neuvažoval. V devadesátých letech jsme poměrně často hráli společné koncerty, ale teď už žádný styk nemáme. Kaťáci byli prima, hráli jednoduše od podlahy, takovej pěknej českej bigbít. Ta Říhova zarputilost je neuvěřitelná, v dobrým i ve zlým.

V době, kdy jste vydávali „Dávno“, založila vaše dcera Marta v Německu kapelu Die Happy. Sledoval jste jejich tvorbu a následný úspěch od začátku?
Jasně, že jo. Jezdil jsem za ní a viděl spousty koncertů. Taky jsem viděl v Ulmu její autogramiádu, kde bylo tisíce fanoušků. Úplně mě to vzalo. A taky jsem s ní v Německu vystupoval. Marta je prostě jedinečná a jsem na ní opravdu hodně pyšnej.

V polovině devadesátých let jste se podruhé rozváděl a v návaznosti na to jste natočil sólovou skladbu „Nějak se vytrácíš, má lásko“. Chtěl jste v sólové kariéře pokračovat nebo jste tu skladbu bral jen jako ventil v momentální situace?
Písnička byla složená pro Petra Nováka, ale on už v té době byl na to moc špatně. Mně se líbila, tak jsem ji zazpíval. Zapadala přesně do mé rozvodové situace. Olympic ji ale hrát nechce.

Po „Dávno“ se už Olympic napevno ukotvil ve svém výrazu a následná alba „Brejle“, „Karavana“ a „Dám si tě klonovat“ pokračovala v podobném výrazu. Dá se to brát jako známka toho, že v Olympicu všechny věci plynuly v klidu?
Ano, bylo to období klidu a radosti, že jsme to znovu nakopli. V kapele, až na drobnosti, nebyly žádný problémy.

Krátce po přelomu tisíciletí jste začali vydávat v reedici všechna alba z let 1968 až 1990. Proč nedošlo na ty další? Dá se to chápat tak, že kariéra z těchto let je pro Olympic stěžejní?
Tak to není otázka pro mě. Netuším, že to tak je, ale vím, že Supraphon chce snad vydat postupně remastrované vše.

Po desce „Sopka“, která vlastně navazovala na předchozí alba, jste vydali kolekci „Back To Love“. Bral jste jí jako splacený dluh francouzské anabázi z konce šedesátých let?
Spíše to byla touha našich fanoušků. Nahrávky byly na šelakových deskách, dostal jsem je v pařížským studiu vždy po míchačce na památku. Občas tam byl napískanej zvuk jednoho kilohertze, aby se to jako nedalo zneužít. Jenže doba pokročila a odstranění toho pískavého zvuku je otázka jednoho přehrání. Je to dnes už historie.

Když došlo na trilogii „Souhvězdí...“ chtěl jste se aspoň tímto formátem přiblížit „Prázdninám na Zemi“, „Ulici“ a „Laboratoři“?
Nedomnívám se, že jsem to takhle bral. Trilogie proto, že jsem na jedné tiskovce po vydání "Souhvězdí šílenců" prohlásil novinářům, ke zděšení kapely, že příští rok vydáme další a pak ještě jedno. Samotnýho mě to zaskočilo, ale už se nedalo nic dělat.

Tato alba jste točili s novým bubeníkem Martinem Vajglem. Milan Peroutka totiž zcela nečekaně zemřel po koncertě v Karlových Varech. Musela to pro vás být docela velká rána…
Ještě jsem se z toho úplně nevzpamatoval. Myslím, že to byla vůbec nejhorší pohroma v Olympicu. Často na něj myslíme. Všichni jsme ho měli rádi. Chybí nám.

Poslední album „Trilobit“ vyšlo docela potichu, bez většího mediálního humbuku. Můžete jej čtenářům přiblížit s odstupem dvou let?
Kdo má doma "Trilobita", ten se má. Nádhernejch čtrnáct dní ve studiu s producentem Mirkem Váňou a se dvěma absolventy Berklee v Bostonu. Skvělý muzicírování. Fantastickej klávesák Alek Basbuk nám ukázal, jak to má vypadat. Zrovna tak skvělej sedmistrunej kytarista Alex Darson. Oba hrají progmetal a spolupráce s nimi byla jedna radost.

Dovedete si představit, že v budoucnu bude Olympic pokračovat i nadále? Ptám se v souvislosti s tím, že jak Gene Simmons, tak Paul Stanley z Kiss řekli, že by si přáli, kdyby jejich kapela hrála dál i v době, kdy už v ní oni sami nebudou moci být…
Nechci se rouhat, ale takhle já vůbec nepřemýšlím. Až to nepůjde, tak to zabalíme. Mám připravenou novou desku, tak až pomine koronavirus, jdeme do toho. A jak se zdá, bude ještě jedno překvapení.

Pepsi Stone             


www.bestia.cz/olympic

Související články

Foto: archiv umělce


Vydáno: 29.03.2020
Přečteno: 820x




počet příspěvků: 6

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
Jj, přesně takhle...30. 03. 2020 18:07 Martin
Tak to já už...30. 03. 2020 9:14 Jirka Pokorný
Bigbit ma si len 2...29. 03. 2020 19:00 xyz
Já nejsem nějak...29. 03. 2020 15:54 Martin
@Pepsi Stone Stone, super...29. 03. 2020 11:16 Shved


 
Metalforever.info © 2006 - 2020     RSS - články

stránka byla načtena za 0.20798 sekund.