Pětadvacet let stál Vlasta Henych v čele Törru, což už ale deset let neplatí. Nyní vede vlastní kapelu Henych 666, která však jako kdyby na svou šanci stále čekala. V posledních letech se také mihl v Master`s Hammer a byl členem obnoveného projektu Zemětřesení. Ani jedno z toho ale dnes už neplatí. Henych se chce soustředit na Henych 666 a i přes různé faktory, které jejich rozlet brzdí, chce dál pokračovat v tvorbě. O tom, jak by to mohlo vypadat, se rozpovídal v následujícím rozhovoru, ve kterém se hodně prostoru také věnovalo vzpomínkám na Törr, protože přece jen čtvrt století života není rozhodně zanedbatelná doba.
Považuješ dnes metalovou hudbu v České republice za underground nebo má podobnou pozici jako v devadesátých letech?
Ne. Metal, a to ještě jen některé kapely, byl underground do roku 1989. V podstatě jako všechny žánry.
Čemu se konkrétně teď věnuješ? Je v současné době pro tebe priorita projekt Henych 666?
Ano, je to moje kapela, mám tam šikovný lidi, s kterými mě baví hrát a komunikovat. Bavit se tím.
Henych 666 vydal naposledy novou hudbu v roce 2016. Je možné, že se fanoušci dočkají dlouhohrající desky?
To záleží, kolik těch fanoušků bude a na jejich podpoře. Pro mě už nejsou alba tak důležitá. Jsou drahá, nikde se neprodávaji, zaberou spoustu času a práce. Kapele se povede jedna, maximálně čtyři pecky, zbytek je vata a nutný odpad, který posluchače akorát zprudí. Natáčeni alba není taková zábava jako živé koncerty. Natočil jsem za život zhruba patnáct alb a ukojil jsem touhou po desce. Spíš mě zajímá udělat fakt co nejlepší pecku, hit, jakého je kapela v tu chvíli schopna a na tu se soustředit s klipem a propagací. Stejně tak je to s alby. Prodává jen jedna věc. Já ten proces zkracuju. Tak se to dělalo v sedmdesátých letech v rockové hudbě ve světě a fungovalo to. Je čas se k singlům vrátit. Až budu mít se šestkama deset dobrých singlů, posbíraných po letech, tak je vydám jako album, třeba jen na vinylu.
Jestliže budete dělat novou hudbu, jakým směrem půjde? Tys byl vždycky známý jako člověk, který rád experimentoval…
Nevím. Experimentům se nebráním a mám je rád. Dělají život pestřejší a hudbu zajímavější. Jsem otevřen čemukoliv, co bude rock n`roll s energií a koulema.
Vlastně i Törr byl takový experiment, když jsi do kapely nastoupil. Byl jsi to ty, kdo Törr naměřoval k blackmetalovému znění?
Ano.
Souhlasíš s tím, že Törr byl v osmdesátých letech zjevením na scéně, zejména díky klipu „Kladivo na čarodějnice“? Vnímali jste tenkrát svou průkopnickou roli?
Tuto odpověď prověřil sám čas a historie. Já si o sobě můžu myslet cokoli, ale když to po čase tvrdí, nebo to tak cítí posluchač, je to asi tak. Tohle se buď stane, nebo ne. Není v silách nikoho si to naplánovat. My jen chtěli hrát metal a bavit se tím. Jako většina mladých kapel.
Personální rošáda za začátku devadesátých let je tak trochu nejasná. Kdy se do věci zapojil Daniel „Šakal“ Švarc a proč ses rozhodl právě pro něho?
Dana jsem viděl v roce 1988 s Fatou Morganou na Barče. Líbil se mi jako talent a dal jsem mu ještě ten večer lano do Törru. Odehrál s námi sérii koncertů a pak odešel, protože se posral z těch problémů s Rudým právem (v té době vyšel článek „Kult násilí a smrti. Proč?“, který Törr takřka zlikvidoval, pozn. aut.) a rok s námi nehrál. Když se to uklidnilo a Ota šel na vojnu, tak se vrátil.
„Armageddon“ a „Institut klinické smrti“ jsou jedny z nejlepších tuzemských metalových desek, a to nejen devadesátých let. Která pro tebe znamená víc a proč?
Asi „Armageddon“, protože byla první a prodalo se jí sto tisíc kusů. Jinak samozřejmě všechny desky jsou moje děti a tahle otázka je těžká.
„Institut klinické smrti“ měl docela kontroverzní obal. Myslíš, že by v dnešní politicky korektní době něco takového prošlo?
Já jsem sral na politickou korektnost za komoušů a seru na ni dodnes.
Jaká byla v době „Institutu“ role Pavla „Monroe“ Kohouta? Přijde mi, že se znenadání objevil a zase rychle někam zmizel, přitom jeho vklad do alba je velice silný…
S Monroem, což je mimochodem syn bubenika Katapultu Tolji Kohouta, to byl stejný případ jako s Šakalem. Poznal jsem talent a chtěl ho mít v kapele. Talent ostatních jsem vždy podporoval a dával jim prostor. Kdokoliv udělal něco dobrýho, co se mi líbilo, šlo to na desku. To bylo jediné kritérium. Neměl jsem jako kapelník ego nebo chamtivost na tantiémy, abych je brzdil v rozletu, jako je to v jiných kapelách. Šlo mi o společný výsledek. Ne o to, kdo stojí u mikrofonu a bere víc za autorství. Monroe s námi natočil druhé album a odjel super turné. Pak se oženil a skončil s hraním definitivně. V 1993 točil ve studiu s námi „Chcípni o kus dál“ jako zvukař a zahrál si jedno sólo. Tuším, že v „Anal Power“. V 1996 s námi natočil, režíroval a stříhal klip „Morituri te salutant.“
Někde jsem kdysi četl, že „Chcípni o kus dál“ měla být Šakalova sólovka. Je jasné, že právě Švarc na ní má největší podíl. Vytrácel se tenkrát tvůj vliv?
Blbost. Možná měl Dan v šuplíku pár věci, ale většina se vymyslela nově a společně u něj ve sklepě. Předělával a dopisoval jsem i všechny jeho textové nápady. Kromě titulní písně, kterou dělal sám. Já do ní přidal jen to rock n`rollové sólo a aranže. Měli jsme rychle napsat a natočit pro EMI nové album, takže každý nápad byl dobrý. Proto jsem vzal i věc od Faty „Vzpomínej“ a totálně ji přearanžoval a přejmenoval. Rozdíl mezi oběma verzemi můžeš posoudit sám. Ve „Vzpominkách na život“ je velký vklad Törru.
Proč tehdy došlo k rozpadu sestavy, když z ní zmizel jak Švarc, tak bubeník Melmus a za dva roky se Törr vrátil s Romanem Iziášem a Petrem Vajdou?
Švarc v roce 1993 oznámil odchod na sólovou dráhu a poté Melmus upřednostnil lukrativnější angažmá v Alkeholu. Já chtěl hrát dál. Měl jsem kapelu, které jsem dal život, ale neměl hráče. Při natáčení Zemětřesení jsem potkal dva kluky, ve kterých jsem opět poznal talent. Byl to Vajda a Izzi.
Fanoušci ale první společnou desku „Morituri te salutant“ moc nepřijali. V čem byl podle tebe důvod? Že byla více rocková než metalová?
Já měl problém, že jsem byl asi napřed před posluchači. Kritérium pro to, co dělám je, že to musím cítit a že mě to bude bavit. Metal byl v 1995 vyčerpanej a těch kapel, co hrály a držely se striktně škatulky, bylo už moc i u nás. Navíc jsem byl ovlivněn Zemětřesením a hard rockem, na kterém jsem vyrůstal. V klubech ale frčel grunge a alternativa. Cítil jsem potřebu hrát jinak než před deseti lety. Jestli to nepřijali fanoušci metalu mě ani nezajímalo. Na druhou stranu přibyli noví posluchači. V televizi byly na každém kanále klipové hitparády a „Morituri“ všude vyhrávalo a bodovalo. Nechávali jsme za sebou i Ledeckýho s krátkým ptákem, a že to byl tehdy megahit!
Stejně tak tomu bylo i u „Tance svatýho Víta“, propadl jsi tehdy plně elektronické hudbě?
Ne. Propadl jsem ve třinácti letech hudbě celkově! Formy a zvuk se mění, ale uvnitř je pořád starej dobrej rock n roll. „Tanec svatýho Víta“ fanoušci nepochopili. Byli víc konzervativní než za pár let. Když začínal Škwor a hráli obyčejnej metal/rock, tak poslouchali „Tanec“ a líbil se jim. To jim ukázalo cestu, která je možná. Bezejmenná kapela si to mohla dovolit. Já byl povinován stylu a fans, kteří neocenili pestrost a invenci. Spousta jich musela do alba dozrát. „Tanec“ byla taky jediná deska Törru, která byla nominována na Grammy.
Nové tisíciletí přineslo zase novou sestavu. Vrátil se Ota Hereš a přišel bubeník Radek Sladký a s nimi deska „Made In Hell“. Cítil jsi, že se do Törru vrací jeho původní duch?
Ano, duch, kterého fanoušci chtěli. Chvíli tam byl.
V roce 2010 ses s Törrem nadobro rozloučil údajně kvůli sporům uvnitř kapely. O co tehdy šlo?
Kapela byla v krizi. Měli jsme poradu, kde jsem navrhnul společné pravidelné zkoušky, hledání nové energie a chemie, kterou dobrá kapela potřebuje, nebo ukončení činnosti. Dát si na pár let pauzu a uvidí se, jestli bude zájem fans, abychom pokračovali. Na společné zkoušení ale neměli kluci čas a chuť. Nikdo jiný návrh neměl. Rozešli jsme se domů a za pár dní jsem dostal od Oty mail, že budou pokračovat beze mě. Dostal jsem padáka, protože jsem chtěl věci dělat líp a nehrát na festech v dopoledních časech za každou cenu pro pár korun. Ota usoudil, že to je jeho kapela a každá koruna z festů jako dvoják s Alkeholem je dobrá. Tak teď je to čistě záležitost Oty. Řídi si to podle sebe. Jak, ať posoudí posluchači sami.
Rozjel jsi projekt Henych 666, který měl výborný start, když vydal EP „Psychonaut“, kde hrál i někdejší kytarista Venom Mike Hickey. Pak ale následovalo ticho. Zastavila vás smrt kytaristy Luboše Kaštánka?
Každou kapelu občas brzdí nepředvídatelné okolnosti. Odchod Kaštana nás zasáhl, byl to dobrej kytarista a kámoš. Chod kapely brzdilo hledání nových členů a absence dobrého manažera, což trvá dodnes. Už to ale bereme sportovně a netrápíme se tím. Bavíme se spolu hudbou a bereme věci jak přijdou. Za těch deset let se v kapele odehrála spousta událostí, změn i dobrých časů, které ale nemají lidi šanci zaznamenat.
Po singlu „Jen jednou/Oči plný krve“ z roku 2016 ses stal členem Master`s Hammer. Tam jsi však dlouho nevydržel. Proč?
Nabídka od Franty mě zastihla v nejhorší chvíli. Vzal jsem ji, protože se mi muzika Master`s Hammer líbí a mám velký respekt k Frantovi jako k všestrannému umělci. Prožíval jsem ale nejhorší období ve svém životě. Rozvod, ztráta rodiny a zdravotní problémy. Neměl jsem sílu dát Master`s Hammer vše, co Franta potřeboval. A jelikož to nebyla parta založená na kamaradství, ale viceméně ze jmen, nechtělo se jim čekat, až se dám dohromady. Nakonec to stejně nemělo dlouhého trvání. Master`s Hammer, co vím, pokračovali po mém odchodu tak půl roku a skončili. Možná ne úplně a Franta si za pětadvacet let zas zahraje.
Vlastně ani Zemětřesení se nestalo tvou dlouhodobější štací. Proč si odmítl podílet se na druhém pokračování tohoto projektu?
Já tam byl celou dobu. Dvojka je už jiná kapela a příběh. Bylo domluveno, že uděláme reedici a turné k pětadvacetiletému výročí. Dodo chtěl dodělat zbylé věci. Já proti nebyl. Dokonce jsme spolu u něj ve studiu jamovali nápady na to album a vybírali písničky. Štěpán rovnou natočil bubny asi k šesti věcem. Já doufal, že po úspěšném turné bude Aleš s dvojkou souhlasit. Pár náznaků bylo, když si vymínill, že nebude zpívat „Což takhle dát si špenát“, kterou nesnáší. My si taky myslíme, že to je blbost, ale udělali jsme ji alá Sex Pistols a jako fór nám to přišlo dobrý. Po skončení turné Aleš řekl, že dvojku točit nebude. Měl svoje důvody. Nechtěl nastavovat kaši a vstupovat dvakrát do jedné řeky. Taky se asi bál, aby si lidi nemysleli, že Schelingera vytěžujeme pro peníze. Já jeho rozhodnutí musel respektovat. Já se pak rozhodl, že od toho půjdu taky. Aleš je za prvé kamarád, za druhé jak by tam nebyl jediný z nás, už by to nebyla TA kapela a TEN projekt. Zachoval bych se stejně i v případě Doda a Štěpána. A za třetí, nechci v životě dělat věci za každou cenu. Nejsem profesionál. Dodo měl s tou deskou už strávený čas ve studiu a Štěpán měl odbubnováno. Chtěli to dodělat pro fanoušky, tak si to udělali. Mně to nevadi.
Törr bez tebe funguje už deset let. Sleduješ, co teď tahle kapela hraje?
Ne.
Dovedeš si představit, že se v budoucnu, byť jen na hostování, postavíš se zbylými členy Törru zase na pódium, nebo příští dny patří jen Henych 666?
Nejsem majitel křišťálové koule. Žiju teď a tady.
|
