Je to možná s podivem, ale věhlas kalifornské kapely Bullets And Octane do Evropy nikdy nedosáhl, přestože na domovské scéně (především v Los Angeles) má kredit vysoký a oslavila na ní už dvacet let existence. Důvody jsou dva. Za prvé Bullets And Octane hrají typicky americkou motorkářskou hudbu, která v metalověji orientované Evropě neměla nikdy tak na růžních ustláno jako za oceánem, a za druhé, vždy, když se už schylovalo k průlomu, přišlo personální zemětřesení a s ním i vynucený návrat na začátek. Nebýt tak pohnuté historie, mohli být Bullets And Octane dnes možná dál a nepůsobit jako žhavá kapela v losangelských klubech bez přesahu na scénu mimo domovskou zem.
Původním členem v kapele je dnes už jen zpěvák Gene Louis, bývalý člen pofidérních sleazerockerů Sex N`Violence. Ten od počátků této kapely vytrubuje do světa, že Bullets And Octane mají dva vzory, a to Guns N`Roses a americké punkrockové klasiky Social Distortion, což je docela trefné. Bullets And Octane se totiž pohybují na tenké střence mezi hard rockem, punkem a hair metalem s trochou thrashového koření. To je sice běžný zjev na americké rockové scéně, ale Bullets And Octane svému výrazu dávají třeskutě energický výraz, což jim kdysi dávno zaručilo i smlouvu s major labelem RCA, pro který natočili druhou desku „In The Mouth Of The Young“, jejíž název parodoval slavné album Winger „In The Heart Of The Young“. Jenže kýžený úspěch se tenkrát nedostavil a to Bullets And Octane skoro zabilo. Nepomohla ani do světa vytrubovaná spolupráce s někdejším kytaristou Guns N`Roses Gilbym Clarkem či frontmanem Helmet Pagem Hamiltonem, a nakonec ani výborně vyvedený cover Billyho Idola „Rebel Yell“.
Nastal zmíněný personální kolotoč, který trval několik let, podepsal se na bezejmenném albu z roku 2009 i na o čtyři roky mladší nahrávce „15“, a nakonec vedl k rozpadu. Ten netrval dlouho, jméno Bullets And Octane se s plnou platností vrátilo před dvěma lety s deskou „Waking Up Dead“. Přestože se změnili členové kapely, nezměnil se její výraz. Možná je trochu zbavený thrashové neurvalosti, ale podstata, která leží v osmdesátých letech u gangů vlasatých motorkářů, zůstala nedotčena. Tento výraz pak novinka „Riot Riot Rock N`Roll“ jen prohlubuje. Proto také máte co do činění s desítkou natlakovaných skladeb, kde není místo pro pomalejší tempa, sentiment, ani špetku romantiky. Bullets And Octane o sobě tvrdí, že dělají muziku pro pořádné tvrdé chlapi a při poslechu „Riot Riot Rock N`Roll“ jim lze dát za pravdu.
„Riot Riot Rock N`Roll“ není stylotvorné ani nijak osvícené dílo. Je to prostě rozjetá deska, kterou nakopne hned úvodní a zároveň titulní skladba, jež těží ze sekaných riffů a skandovaného refrénu. Člověka v tu chvíli napadne paralela s partami jako Zodiac Mindwarp nebo Roxx Gang. Stačí necelé tři minuty a už máte představu o celé desce. Bullets And Octane na to jdou totiž s punkovým přístupem, proto jak ostře na začátku desky nasadí, tak také po více než půl hodině skončí. Nemají čas ani na žádné stylové výlety do různých směrů, drží prostě jednu lajnu a po té jdou, i když přizvou ke skladatelskému procesu bývalého kytaristu Buckecherry Keitha Nelsona jako ve skladbě "Ain`t Gonna Be Your Dog". Jedinou skladbou, kterou můžeme považovat za barvitější, je „Chaos“, kde zaskočí použití tahací harmoniky na jejím začátku a houpavé boogie tempo ve sloce. Jinak je „Riot Riot Rock N`Roll“ sevřená deska, která nejlépe funguje na jeden zátah, i když je zde hrozba, že vás začne trochu nudit. Naštěstí je tady Louis a jeho hovězí hlas (ve skladbě „Rooftop Tears“ evokuje projev Duffa McKagana), který si hned získá posluchačovi sympatie.
Tohle album neudělá z Bullets And Octane větší kapelu, prože jejich síla nevězí ve studiových deskách, ale v živých vystoupeních, což je hojně dokumentováno na sociálních sítích. „Riot Riot Rock N`Roll“ tak kapela může brát jako pozvánku na své koncerty a fanoušci jako vzkaz, že po hubených letech je uvnitř této party zase dobře.
|
