„S chlastem jsem praštil, když umřel Jani Lane. Měl jsem totiž být na jeho místě,“ řekl Jack Russell na adresu dávného zpěváka Warrant, kterého démon alkohol dohnal až do hrobu, „doktor mi totiž řekl, že jestli se ještě jednou pořádně vožeru, tak to nepřežiju. To mě hodně vystrašilo.“ O tom, co chlast dokáže s člověkem udělat, toho ví Russell, základní zpěvák amerických blues/hardrockerů Great White, až až. Nebyl to nikdy žádný kliďas, občas se podíval i do chládku, ale kvůli své posedlosti kořalkou skoro zabil i svou hudební kariéru. Nejprve na začátku tohoto tisíciletí svými ožraleckými úlety vypudil z Great White kytaristu Marka Kendalla, své hudební dvojče, aby na konci první desetiletky byl v tak žalostném stavu, že jej v kapele musel na chvíli nahradit právě jeho hospodský kumpán Jani Lane. To ale nemělo žádný smysl, protože Lane předváděl podobné výkony, z pódia během koncertu utíkal k baru, aby se mohl napít a nebyl schopen vystoupení dokončit. Jenže Lane umřel, Great White (znovu s Kendallem v sestavě) si našli záchranu v podobě Terryho Ilouse (jinak XYZ) a Russell šel znovu na léčení. Tahle pohádka by tak mohla mít dobrý konec…
Russell si s posvěcením svých někdejších kumpánů, kterým se zželelo jeho katastrofální finanční situace, postavil vlastní verzi Great White, se kterou před třemi lety vydal skvělou desku „He Saw It Comin`“ a zdálo se, že je zpět. Navíc v pěvecké formě, jakou prezentoval naposledy na albu „Can`t Get There From Here“ z roku 1999. Vypadalo to na velice slibný start nové kariéry. Navíc, když v kapele má k dispozici takového muzikanta a skladatele, jakým je kytarista Tony Montana (působil na postu basisty u Great White v letech 1987 až 1992), jenž řadu fanoušků kdysi překvapil výtečným sólovým dílem „Tombstone Shuffle“ z roku 2000. Ovšem Russellova parta byla následující měsíce po vydání vlastního debutu až podivně nečinná, že se začalo spekulovat o opětovných alkoholových problémech hlavního protagonisty. Ty se naštěstí ukázaly jako liché, ovšem věci i tak začínají nabírat podivný směr.
Místo nové desky, kterou by Russell definitivně přesvědčil, že dokáže bez problémů přežít i bez Kendalla a dalších dvou někdejších spoluhráčů Michaela Lardieho a Audieho Desbrowa, se rozhodl znovu pohodlně žít ze slavné minulosti. Holt jméno slavného alba „Once Bitten...“ ze sedmaosmdesátého přinese víc dolárků než zbrusu nová muzika. Jak si totiž jinak vysvětlil vydání alba „Once Bitten Acoustic Bytes“, které jen přehrává slavnou desku, sice v novém, odlišném podání, ale na druhou stranu naprosto celou a vyjma coververze „Babe I`m Gonna Leave You“ z roku 1950 od americké písničkářky Anne Bredon (zpopularizovali ji Led Zeppelin) bez jakýchkoliv bonusů? Nedostatkem invence a nových nápadů? Nebo taháním peněz z kapes zbytku fanoušků? Jistě, Jack dnes potřebuje každý dolar navíc…
Když ale odhlédneme od takových pohnutek, je nutno uznat, že „Once Bitten Acoustic Bytes“ je výborná záležitost. Zejména ukazuje, že Jack neztratil nic z podmanivosti svého hlasu, což z něj stále dělá jednoho z nejlepších zpěváků zlaté éry amerického hard rocku či hair metalu (kam ovšem Great White nikdy zcela nepatřili), a že to jel právě jeho projev, který stojí za úspěchem jeho formace. To je znát, hned jak kapela rozjede souhru akustických kytar v úvodní „Lady Red Light“ a Russellovi vylétnou z úst první slova. Ano, pořád to hrdle má… Co se týče skladeb, tak na žádné překvapení nenarazíte. Všechno jde za sebou tak, jak to bylo napsáno pro původní album před třiatřiceti lety. Akustický ráz sice dává písním nová křídla a to i ve skladbách jako „Rock Me“ nebo „Fast Road“, které v původní podobě moc prostoru pro akustickou hru nenabízely. Vše je hráno s přehledem a s umem muzikantů s talentem a praxí. Fanoušek kromě letitých standardů, jako je například jmenovaná „Rock Me“ nebo slavná balada „Save Your Love“, ocení především gradovanou coververzi „Babe I`m Gonna Leave You“, kde Russell podává neuvěřitelný výkon a jeho současné vokální kreace se dají směle porovnávat s těmi nejlepšími ze zlatých časů kariéry.
I proto stojí „Once Bitten Acoustic Bytes“ minimálně za poslech, přestože fanoušci chtěli od Russelovy party asi něco trochu jiného. Pokud je tahle kolekce předzvěstí nových věcí, lze ji považovat za sympatickou, pokud má však suplovat klasické řadové album, je to obrovská škoda, protože Russellova kapela má v sobě rozhodně velký potenciál. Proto je to složité i s hodnocením. Stará deska jako taková se rozhodně pohybuje až u nejvyšší známky, kterou ovšem „Once Bitten Acoustic Bytes“ které je prezentováno jako současná forma kapely, udělit nelze. Ovšem fakt, že tahle deska hraje skvěle a jak dobře to Russellovi zpívá, umožňuje trochu odhlédnout do negativních aspektů jejího vzniku.
|
