A ti co řeči budou mít, do jiných zemí odejdou, my tu takhle chceme žít, pod naší vlajkou slovanskou
Ti příznivci folk-metalu, kteří si porozuměli s pohořelickou partou Obereg na jejich prvotině „Po stopách předků“ (případně i na předcházejícím ep „Slované“), si mohou spokojeně mnout ruce. Aktuální desku „Procitnutí“ od „Po stopách předků“ odděluje doba skoro dvou a půl let, k jedné změně došlo i v sestavě kapely, ale v tomto případě jako by se čas zastavil (a personální změna zjevně nehrála významnější roli). Ostatně tím, že Obereg náměty ke svým písním čerpají z dávné minulosti, není na tom nic překvapivého. „Procitnutí“ tak pokračuje přesně tam, kde se Obereg loučili při putování „Po stopách předků“.
Obereg nabízí ve své podstatě jednoduchou a přístupnou muziku, v níž pro přesnější určení výrazu by se pojem folk měl psát o něco tučnějším písmem, než pojem metal, neboť zpěvný a hladivě příjemný hlas Víti Kornhäusera a flétna Hanky Juříkové tvoří první linii, metalové nástroje pak dodávají šťavnatou energii a lehce hrubší výraz, ale skutečně jen do té míry, aby nenabourávaly lidovou prostotu, čistotu podmanivých melodií i slovanského cítění, které z většiny skladeb prostřednictvím historií vonících příběhů naplno sálá. Textová složka navíc tvoří nesmírně důležitou část tvorby Obereg (ostatně vždyť právě folk-metal může z dobře zvolených témat a citlivého zacházení s mateřštinou vytěžit maximum).
A Obereg nakládají s historickými prameny (hudebními i textovými ) vskutku obratně. Vezměte, jaká hrdost vyzařuje ze skočné skladby „Blaničtí“, či ze svěžího vyprávění o kupci Sámovi s výborným melodickým propletencem kytar a píšťalky, jak poměrně houževnatý, syrový a neohebný hudební základ písně „Rukopis“ dostane jiný rozměr díky elegii o Janu Husovi, jak díky využití melodiky kavkazské lezginky v „Perunově armádě“ zní hudba Obereg velmi tanečně a optimisticky, jak výrazný refrén písně „Dvaadvacet“ působí temně a majestátně, jak melancholická „Čarodějka“ těží z tíživé a pochmurné atmosféry. Textová výpravnost dokonce dokáže zakrýt fakt, že Obereg se nepouští do nějakého rozsáhlého rozvíjení svých skladeb, zpravidla jim stačí základní melodický motiv, ale ani u jedné ze jmenovaných skladeb nelze říct, že by tím něco ztrácela na své síle. Což si v podstatě uvědomíte jen díky tomu, že Obereg na začátek a konec alba umístili instrumentálky, které samy o sobě jsou zajímavé, nicméně ten důležitý rozměr navíc jim přece jen trošku schází.
Pokud jsem v úvodu odkazoval na fakt, že Obereg pokračují tam, kde minule skončili, můžu bez rozpaků použít rezultát z minulého kola - přirozeně zpěvná melodická muzika, upřímnost, nenásilně jemné brnkání na strunu národní hrdosti a úcty k naší historii. Jen mě „Procitnutí“ bere ještě o kus silněji, než se to podařilo albu „Po stopách předků“.
|
