Jak to vypadá, situace u Enuff Z`Nuff se v posledních letech už stabilizovala a ustálila. Velký výbuch v roce 2016, po kterém zůstal v kapele jediný původní člen basista Chip Z`Nuff, který byl donucen převzít i pěvecké party, je už minulostí a kapela pokračuje v nové původní tvorbě. Zprávy o tom, že by se na ní mohl podílet někdo z dalších členů klasické sestavy, která natočila nejúspěšnější alba „Enuff Z`Nuff“ (1989) a „Strenght“ (1990) se sice potvrzují (na novince „Brainwashed Generation“ hostuje původní vokalista Donnie Vie), ovšem ńe v takovém rozsahu, jak by si staří fanoušci asi přáli. Chip sice vyměnil kytaristu Tonyho Fenelleho za Alexe Kanea, jenž byl členem Enuff Z`Nuff v osmdesátých letech ještě před příchodem nebohého Dereka Friga, ale ten tenkrát s kapelou zažil jen krátkou epozidu, která z hlediska pozdějšího úspěchu nic neznamenala.
Příchod Kanea je vlastně jen kosmetickou úpravou, protože v řadách Enuff Z`Nuff je dnes klid a Chip nad současnou tváří a formou kapely doslova září štěstím. Má pro to pádný důvod? Podívejme se na Enuff Z`Nuff od doby, kdy se stal jejím frontmanem a neomezeným vládcem. Jako zlomový rok se dá brát už rok 2013, kdy kapelu opustil zpěvák Donnie Vie, aby se věnoval pouze vlastní kariéře. Jako jasnou čáru za minulostí vyšlo album „Goodbye: Enough Z`Nuff“, ovšem netrvalo dlouho a samotní Enuff Z`Nuff (v té době už pod jasným velením Chipa) přišli s kolekcí „Clowns Lounge“, kde byl ke slyšení jak hlas Donnieho, tak kytara Dereka Friga i bicí Vikkiho Foxxe (tedy dalších dvou členů klasické sestavy). Že se jednalo jen o dříve nevydané písně z období prvních dvou alb, jen zvukově vypulírované, fanouškům nevadilo a viděli za tím alespoň částečný comeback. Ten nepřišel a místo toho Chip představil s novou sestavou album „Diamond Boy“, které svou kvalitou mohlo konkurovat nejlepším počinům kapely.
Uplynuly další dva roky a Chip je s upravenou soupiskou zpět na startovní čáře. „Na tomhle album jsme makali skutečně tvrdě,“ hlásil do světa vůdce kapely a přidal jména hostů, ze kterých se fanouškům může zatočit hlava. Mike Portnoy (ex-Dream Theater), Ace Frehley (ex-Kiss), Daxx Nielsen (Cheap Trick) a… Donnie Vie. Už jen tato jména, ve spojení s kvalitou minulé desky, slibovala další zážitek. Ovšem tak jednoduché to s „Brainwashed Generation“ úplně není. Mít na desce hvězdné hosty nemusí vždy zaručovat její jasnou kvalitu. Není sice třeba mít strach, že by se Chip vrátil k prapodivným experimentům z dob alb „Seven“ a „Peach Fuzz“, ovšem návrat k formě prvních alb ani k „Diamond Boy“ se úplně nekoná. Album působí méně energickým dojmem, vznáší se nad ním silný opar šedesátkové psychedelie (který sice patřil k Enuff Z`Nuff vždy, ale zde je ho přece jen trochu více, než by bylo zdrávo) a spíš než na svižné rockové hity se hraje na atmosférické vyznění, které leckde nemá daleko k unylosti.
To možná vyvrátí úvodní dvojice „Fatal Distraction“ a „I Got My Money Where My Mouth Is“, sázející více na přímočaré vyznění, ale tentokrát je tento aspekt v menšině. „Help I`m In Hell“, prodchnutá uvolněnou atmosférou a jednoduchým refrénovým popěvkem, patří mezi ty líbivější (čemuž v případě této desky lze rozumět jako lepší) skladby. S „It`s All In Vain“ ovšem nastává trochu problém. I když za bicí soupravou v této písni sedí Mike Portnoy, kapela působí unaveně a celkovému vyznění nepomůže ani vypíchnutý zapamatovatelný refrén. Psychedelie dostává hlavní slovo, směřuje se více k alternativnímu rocku, a to nikdy nebyl kabátek, který by Enuff Z`Nuff slušel nejlépe.
To je problém i „Strangers In My Head“, v níž dojde ke znovushledání Chipa a Donnieho Vie, ovšem duch slavných dnů se tentokrát vyvolat nepodařilo, přestože kytary místy řezou tvrději, jako kdyby se chtěly urvat z řetězu, ale produkce je sráží znovu na zem. Hlavu kapela zvedne s „Dragland Weekend“ (zde je kytarová práce připsána i Ace Frehleymu), skladba se znovu dostane do příjemných obrátek a vrací se k formě ze začátku desky, ale finále alba, zejména naprosto unylá „Broken Love“ zase sráží snahu Enuff Z´Nuff k zemi. Neštastné se právě v této věci zdá i využítí klasických beatlesovských harmonií. Ty narušují celistvou soudržnost kompozice, která se záhy bortí jako domeček z karet.
Enuff Z`Nuff jako kdyby se vrátili s „Brainwashed Generation“ zpět v čase k těm méně podařeným počinům z přelomu devadesátých let a nového tisíciletí. Pryč je blyštivost předchůdce, stejně jako jeho rock n`rollový drive. Nakolik se ten tah Chipovi vyplatí, se ukáže až v dalších letech...
|
