Sebevědomí Švédů dovoluje vetknout název své země téměř kamkoli, a tak i jedna z nejnovějších akvizic na power-heavymetalovém kolbišti dostala do vínku jméno The Lightbringer Of Sweden. Vše má na svědomí kytarista Lars Eng, jenž dal postupně dohromady partu svých krajanů, za mikrofon chtěl nicméně postavit někoho osvědčeného, a tak sáhl po Němci Herbie Langhansovi. Ten je trochu paradoxně nejznámější ze „sborového“ účinkování v Sammetově Avantasii, fanoušci žánru jej ale dávno znají z formací Seventh Avenue nebo Sinbreed. Zbývalo jediné – podepřít zpěváka i hrdý název kapely schopným skladatelstvím, které všemu dodá punc kvality a smysluplnosti.
Deska po krátkém intru „The Moon“ nabere dravé obrátky, v nichž se odrazí fanouškovská příslušnost ke spolkům jako Accept nebo Primal Fear. Zemitost tradičních heavymetalových riffů pozvedá rychlé tempo, hravé sólo a vícehlasný refrén, čímž je o zábavu automaticky postaráno. „The Beast Inside Of Me“ zpočátku až příliš evokuje Iron Maiden, píseň však postupně nabere osobitější směr s pohodovou, jemně naléhavou atmosférou. Po obdobně vedeném kusu „One By One“ přijde opět čas na prásknutí do speedmetalových koní, položky „Into The Night“ a „Skeletor“ nenechají vydechnout a ke svému cíli fičí hladkou – protože v minulosti již mnohokráte prošlapanou – cestou. Tato poloha švédským světlonošům svědčí, což následně potvrdí příspěvek „Save Us“, který mává na pozdrav krajanům The Storyteller a činí tak důstojně, s přesně dávkovaným poměrem říznosti a melodií, jež vyniknou zejména v parádním a příjemně protaženém sólu.
Album „Rise Of The Beast“ má jasné sdělení. Vzdát hold tradiční metalové škole, nechat se inspirovat jejím učením a pokud možno neudělat kantorskému sboru ostudu. To se podařilo, skladby mají drajv, funguje i inklinace k lehce výpravné epice („Heaven Has Fallen“) nebo přímé hitovosti, jak doloží skladba „Shadows of the Night", jejímuž refrénu nechybí autorská lehkost a hlavně nezanedbatelná chytlavost. A tak mohou být metaloví profesoři a hlavně fanoušci spokojeni, a s jistou velkorysostí nahlížet i na méně vychytané písně („Lightbringer“ je až příliš heavíkově „suchý“), jelikož jsou to právě přičinliví žáci typu Larse Enga, díky kterým nemusíme mít o budoucnost žánru sebemenší obavy.
|
