Personální situace u Vicious Rumors už dlouhá léta připomíná spíše cirkus. Když si vezmete čtyři roky starou poslední desku „Concussion Protocol“ a novinku „Celebration Decay“, jedná se zase o skoro odlišnou kapelu. Samozřejmě je zde stále starý harcovník Geoff Thorpe, který Vicious Rumors vede od roku 1979 a je tu také jeho letitý oddaný spolupracovník bubeník Larry Howe, ale to je všechno. Opět přibyl nový doprovodný kytarista, nový basista a znovu, a to je nejdůležitější, i nový zpěvák. Ta situace s personálními rošádami už může připomínat komedii, jaká se odehrává například u Ratt, Quiet Riot nebo L.A. Guns, ale na rozdíl od nich podobné kotrmelce neměli u Vicious Rumors nijak zásadní vliv na směřování kapely a kvalitu alb. Jistě, ne všechny desky se vždy úplně povedly, ale určitá kvalita byla u nich vždy zachována, a bylo jen málo chvil ve čtyřicetileté kariéře této party ze zálivu Bay Area, které by se dotýkaly hranice průměrnosti.
Když se řekne Vicious Rumors, většina metalových fanoušků si vybaví dobu konce osmdesátých a začátku devadesátých let. Tehdy tato parta stála na svém vrcholu a spolu s Metal Church a Riot byla nejviditelnějším znakem amerického heavy/power metalu. Neměla sice zásadní komerční úspěch, protože ten si pro sebe v té době uzmuly hairmetalové a thrashové party, ale na americké scéně té doby patřila rozhodně k tomu lepšímu. Dodnes jsou desky „Digital Dictator“, „Vicious Rumors“ a „Welcome To The Ball“ citovanou klasikou scény. Ambiciózní dílo „Word Of Mouth“, které se pokusilo zahrát na trochu modernější notu, velký úspěch nemělo a nakonec přišel 22. duben 1995 a svět Vicious Rumors se zastavil. Ten den totiž při autonehodě přišel o život zpěvák a výkladní skříň kapely Carl Albert, člověk silně spjatý s úspěchem kapely a její poznávací znamení. Vicious Rumors, i navzdory mnoha prohlášením napříč dlouhými léty, se přes tuto událost nikdy zcela nepřenesli, protože to byl právě Albertův skon, který odstartoval nekončící personální trable, trvající do dnešních dnů. To kapelu v její vnitřní síle muselo nutně oslabit a oslabuje ji to stále…
Zpěvu se nejprve ujal sám Geoff Thorpe, ale výsledek v podobě alba „Something Burning“ byl spíše rozpačitý, stejně jako koketérie s groove a thrash metalem té doby. Když se pak Vicious Rumors vrátili s deskou „Warball“ ke starému stylu, šlo všechno tak trochu ztuha. I dnes s novinkou „Celebration Decay“ lze konstatovat, že doby ohraničené deskami „Digital Dictator“ a „Word Of Mouth“ jsou nenávratně pryč, ovšem je nutné na druhou stranu přiznat, že se k nim Vicious Rumors od počinu „Electric Punishment“ přibližují skoro na dostřel. Novinka je proto znovu ukázkovým příkladem staré školy US power metalu. Není sice v ničem překvapivá, nemá v sobě mladické vzrušení dané doby, ale je hraná s přehledem, silou starých matadorů a je plná slušných skladeb. Takových, při kterých si řeknete, že Vicious Rumors jsou stále dobrá kapela, která má pořád ještě co říct. A to i přesto, že novic Nick Courtney není tak skvělým zpěvákem a frontmanem, jako byl Carl Albert. I tak je jeho vklad na novou desku velice přesvědčivý.
Nečekejte žádné novum. Není ani v sabbathovských riffech, které desku prostřednictvím titulní skladby otevřou, ale už při nich je jasně slyšet, že tohle album se bude poslouchat dobře. Nabírá totiž záhy na obrátkách a Vicious Rumors odhalují, že se bude znovu hrát se starými karty. Takovými, které jsou už nesčetněkrát protaženy odérem zaplivaných putyk, symboly na leckterých jsou už ošoupané, ale stejně padnou do ruky nejlépe. Důležitým aspektem, kterým deska potěší hned ze začátku, je energie a nasazení, se kterým se pánové do hraní pustili. Navíc Thorpe našel v Gunnarovi DüGreyovi kytarového parťáka, jakým pro něj kdysi byl Mark McGhee a z jejich společné práce je ta semknutost cítit. Takovou kytarovou lahůdkou jsou kousavá skladba „Pulse Of The Dead“ a zatěžkaná „Asylum Of Blood“. Obě mají ty nejtypičtější (rozuměj nejlepší) atributy Vicious Rumors, včetně specifické melodičnosti, pohybující se mezi klasickým metalem a thrashem. Ovšem vrcholem desky je „Darkness Divine“, skoro až alternativně se rozjíždějící věc, plížící se jako zlověstná mantra sludgemetalovými bažinami, explodující v refrénu do silné melodie, což zaručuje kvalitu trvalejšího charakteru. Svým tempem stojí v přímém kontrastu jak s úvodní „Celebration Decay“, tak i závěrečnou „Masquerade Of Good Intentions“, v níž kapela sází až na jedovatě thrashové sloky, střídané typickým heavymetalovým kvapíkem.
To dodává „Celebration Decay“ barvitost, která je pro Vicious Rumors velice důležitá. Není to deska z jednoho masivního kusu, která by posluchače ubíjela neměnným (přestože zpočátku příjemným) tempem a v tom je její největší síla. Fanoušky kapely bezesporu potěší, protože od ní dostanou to, co čekají, bez zbytečného zklamání. To je u kapely, hrající přes čtyřicet let a mající vrchol za sebou také už několik desetiletí, vždy trochu výhoda.
|
