„S každým předchozím albem jsme se vyvíjeli. S „Draconian Times“ jsme dosáhli určitého vrcholu, ale teď půjdeme zase jinou cestou,“ řekl na konci roku 1996 kytarista Greg Mackintosh. V té době už naprosto jasně věděl, o čem mluví, protože deska „One Second“ stála těsně před dokončením. Paradise Lost jako kdyby se tehdy zmítali v horečnatém stavu a snažili se co nejvíce monitorovat dění na scéně. Tam se opět (stejně jako celá devadesátá léta) děly věci. Přestože s „Draconian Times“ slavila kapela nebývalé úspěchy a byla zvána na největší festivaly své doby (třeba legendární Monsters Of Rock v Donningtonu), nemohla si nevšimout, že doba zase pokročila. Pryč byla doba rozmáchlých kytarových sól a tvrdých riffů, rocková a metalová hudba směřovala k nové metě a tím bylo křížení s elektronickými prvky. A byl to právě Mackintosh, kterému nové technologie doslova učarovaly.
Že se chystá velká změna, bylo zřejmé už z prohlášení, že kapela nadále nebude spolupracovat s producentem Simonem Efemeyem, který s ní byl od časů „Shades Of God“. Jeho místo zaujal Ulf „Sank“ Sandqvist, švédský zvukový mág, který už měl několik elektronických experimentů za sebou a představoval pro kapelu symbol nových časů. Ještě větší šok způsobily promofotky, které oblétly na jaře 1997 metalová periodika po celém světě. Jako by už ony měly naznačovat odklon od starých časů. Nick Holmes a kytarista Aaron Aedy jsou na nich zbaveni svých bujných kštic a účesem „na ježka“ vyrazili nejednomu příznivci dech. I ostatní členové na nich působí mnohem decentněji než na předchozích snímcích, neboť se zbavili temné aury gotiků i výrazu tvrdých metalistů. V tu chvíli už byl tábor fanoušků rozdělen ve dví. Co má tohle, k čertu, znamenat? Co se to s Paradise Lost děje?
Jasno bylo v červenci 1997. Pokud alba „Icon“ a „Draconian Times“ znamenala odklon od původní doom/deathmetalové tvorby, „One Second“ je naprostý krok stranou. Úlet? Dospívání? Přirozený vývoj? Podobně se o albu vyjadřovali příznivci kapely, ze kterých se staly dva nesmiřitelné tábory. „One Second“ je velice kontroverzní nahrávka. Není deskou metalové kapely. Jestli každý přechozí krok kapely byl logický a takřka všemi přijímán s nadšením, Paradise Lost mohutněli a stávala se z nich metalová monstra, „One Second“ je skok vpřed vskutku kardinální. V dobovém tisku se mluvilo o totálním průseru, protože „One Second“ pozbyla veškeré typické znaky Paradise Lost. Nebyly zde stylotvorné a určující sóla Grega Mackintoshe, nebyla zde metalová valivost předchozích alb a Nick Holmes začal zpívat ještě mnohem civilizovanějším způsobem. Zůstala pochmurná atmosféra, ale i ona se lekcde skrývala pod nánosy elektronických prvků. Je tedy kvůli tomu „One Second“ tak špatná deska?
Rozhodně není. Je nutné ocenit odvahu kapely, opustit své tvrdě vydobyté pozice metalových bohů nových věků a pustit se do podobného experimentu směrem k elektronice a popovějším věcem. A je také nutné uznat, že „One Second“ má stále hodně stěžejních skladeb. Už sice neplatí to co u „Draconian Times“, tedy co skladba, to skvost, ale extrémně silný úvod v podobě dvou nejvíce hitových položek nahrávky – titulní „One Second“ a klipové „Say Just Words“ - patří také do zlaté pokladnice rockové hudby. Ty se derou přímočarým rockovým směrem, rovným dílem zde hrají kytary i klávesy, které obstarával jak producent Sandqvist, tak Greg Mackintosh. Se skladbou „Lydia“ sice pro posluchače, namlsaného úvodní dvojicí, přichází obrovský propad, neboť si jasně uvědomí, že tak dobře jako na začátku desky všude být nemusí. A také není. Geniální nápady (přestože tu stále jsou) se dostavují v mnohem menší míře než u „Icon“ a „Draconian Times“. Ani tolik nevadí absence kytarové práce, ale to, že zmíněná „Lydia“, „Soul Courageous“, „The Sufferer“ nebo „Take Me Down“ nemají tak pevný základ a prvotní nápad spíše rozmělňují, než aby na něm stavěly.
Jsou tu ale pořád ještě výjimečné skladby a těch je větší polovina. Úvod „One Second“ a „Say Just Words“ už na zbytku alba překonán není, ale jsou zde pozoruhodné momenty, kdy se k němu Paradise Lost alespoň blíží. Z ostatních skladeb je nutné vypíchnout další hitovku „Blood Of Another“, v níž si kapela trochu pohrává s metalovou minulostí, náladovou „Sane“, jež má velkou výhodu v tom, že zde Paradise Lost střídají tvrdší a jemnější pasáže, což byla jejich velká deviza a nakonec i temnotemnou „This Cold Life“, která však daleko více než Paradise Lost zní jako Depeche Mode (z doby kolem desky „Ultra“). Velice slušné jsou i alternativním rockem prosycená „Another Day“, ovšem s refrénem, jenž dokáže evokovat staré časy, a „Dissapear“, kde použité smyčce působí ve spojení s kytarami a klávesami úchvatným způsobem. K té lepší sortě skladeb nakonec lze zahrnout i „Mercy“, přestože si bere z tvorby kultovních britských gotiků osmdesátých let Sister Of Mercy možná víc, než je zdrávo. I tak její velice silný refrén dokáže přitáhnout pozornost i po letech.
V době vydání si to Paradise Lost za „One Second“ pěkně slízli, ale čas už někdejší nevraživost setřel. Co dnes zbylo? Velmi dobrá deska, která se sice nemůže vyrovnat „Icon“ ani „Draconian Times“, ale přesto patří k tomu lepšímu, co kdy tato parta vyprodukovala. Nastoupila sice směr, který kapele skoro zlomil vaz, ale to jí nebere nic na působivosti, která funguje dodnes. Stojí zde jako připomínka toho, že Paradise Lost byli v devadesátých letech velice odvážná kapela, která prožívala svou skutečnou evoluci a užívala si experimentálních možností plnými doušky.
|
