Je libo prastarý death metal toho nejklasičtějšího zámořského střihu? Jeho fanoušci už jistě zbystřili, protože název Johansson & Speckmann hovoří za vše. Hlavně jméno Paula Speckmanna vyvolává až historické asociace, vždyť tenhle zpěvák a basista v osmdesátých letech v chicagském undergroundu zakládal jednu z prvních deathmetalových kapel světa, kultovní Master. S těmi se během let přesunul do České republiky, kde nastoupil do další kultovní kapely, tentokrát tuzemských Krabathor, v nichž nahradil basistu Bruna. Švédský kytarista Rogga Johansson si zase udělal jméno v nekonečné řadě projektů, z nichž můžeme jmenovat Paganizer, Skeletal Spectre, Human Delete, nebo aktuálně jako nejnovětší posila legendární floridské party Massacre. Obě jména jsou na deathmetalové scéně pojmem z největších a proto jejich společný projekt pochopitelně vzbuzuje pozornost. A to už několik let, protože Johansson se Speckmannem jsou velice plodní autoři a hudebníci.
Jejich společná práce je jednoduchá. Nehrají si na žádné umění a ani v nejmenším neprodukují desky technického či progresivního death metalu. Jejich desky jsou hlavně o zábavě ze společné práce a tom nejčistštím death metalu. Tu trochu průměrnějším, jinde zase o něco lepším, ale ze všech jejich desek leze společné motto: “Hlavně se s tím nesrat!”. Jejich alba mají pouze kolem půlhodinové stopáže, během které však oba umělci (doplněni o další muzikanty) řeknou v podstatě vše. Stejně tomu je i v případě novinky “The Germs Of Circumstance”, kterou oba umělci nařezali za pár dní. Přesto je na ní cítit nadhled dlouholetých harcovníků stylu, letité zkušenosti, ale také rutina a nechuť objevovat něco nového. Proč tedy vlastně tuhle desku poslouchat? Důvod si najdou především staromilci…
U Johanssona a Speckmanna jako kdyby se zastavil čas někdy mezi lety 1990 až 1993, tedy v době, kdy byl staroškolský death metal na vrcholu, ale kdy také řekl vše podstatné a vyčerpal se. Oba matadoři hrají podle pravidel té doby a vlastně ani nemají jiné ambice, než vyvolávání starých duchů. Deska je možná o něco energičtější a rychlejší než její předchůdkyně, ovšem to je jediný rozdíl, který posluchače čeká. Už úvodní riff titulní skladby, která album otevírá, je zcela vypovídající a nastaví laťku pro celé album. Kapela pak rozjíždí typická oldschoolová kolečka, ve kterých je kladen důraz zejména na rychost a energii. Na melodie a nápady jako takové se samozřejmě rezignovalo, přestože Paul Speckmann se snaží místy o variabilnější projev, ovšem limitovaný prezentovaným stylem. Ale nakonec… on by se jiný styl zpěvu k této hudbě ani nehodil.
Kapela upaluje vpřed skutečně zuřivým thrashovým tempem, do kterého (jako v případě skladby “One World One Leader”) sází i blasfemické blackmetalové riffy, ať už na jejím úvodu nebo ve střední části, kde je vystřídá trochu chaotické kytarové sólo po vzoru Slayer. Osvěžením je “I Was Left To Stare”, ve které kapela dá alespoň na chvíli oddechnout od ultrarychlého tempa a skladbu otevře hutným, houpavým riffem. I když pak sjede znovu do starých kolejí, není možné si nepovšimnout melodického kytarového sóla, při troše fantazie sahajícího až do ranku melodického death metalu. To je ovšem jen třešnička na dortu, protože pánové žádnou hru na göteborgský styl rozhodně rozjíždět nechtějí. Za dobu jejich spolupráce, která trvá od 2013, se vždy spokojili s tím, co bylo kdysi vymyšleno ve floridském undegroundu, čímž mohou evokovat klasické chvilky další americké legendy Obituary.
Johanssonovi se Speckmanenem nelze za jejich novou desku nadávat, i když výtek k originalitě a neotřelosti materiálu by se jistě našlo bezpočet. Ale staré psy (tím myšleno Speckmanna) novým kouskům nenaučíš a vlastně je od nich ani nechceš… Kdo má chuť na starý death metal s výraznou undergroundovou příchutí, ale hraný se skutečným zápalem a nadhledem, si přijde na své. Milovníci jakékoliv progrese a melodií se tomuto albu určitě vyhnou obloukem.
|
