S Fates Warning to bylo vždycky jako na houpačce. Měli alba, která z nich mohla udělat hvězdy progresivního rocku či metalu s výraznou příchutí klasického „těžkého kovu“, mohli být druhými Dream Theater, ale vždycky si sami dokázali tuto cestu zkomplikovat. Když už se zdálo, že mají nakročeno k velkému úspěchu a všeobecnému uznání, přišli s deskou, která se dotýkala hranic průměrnosti a nabídla jen skvělé muzikantské výkony v záplavě šedých skladeb. Přitom netrpěli personální rozkolísaností, už od osmdesátých let je vede kytarista Jim Matheos a zpěvák Ray Adler. Další pilíř, basista Joey Vera (jinak Armored Saint) u nich působí od poloviny devadesátých let, což je mnohem důležitější, než nejistý post bubeníka, který v průběhu let doznal některých změn. Dnes je na něm pevně usazen starý hardcovník Bobby Jarzombek (Riot, Sebastian Bach, Halford a řada dalších). Sestava silná jako řemen, která navíc spolu působí více než deset let.
I když debut „Night On Bröcken“ ze čtyřiaosmdesátého žádné větší ambice nenaznačil, měli Fates Warning na přelomu osmdesátých a devadesátých let nakročeno ke hvězdám. Tehdy vydali dvě nejambicióznější díla - „Perfect Symmetry“ a „Parallels“, po nichž se čekal průlom mezi světovou extraligu. Matheos a jeho parta ale jen mohli sledovat, jak jim stylově spříznění Dream Theater a Queensrÿche ukazují záda. A když svou kvalitu nedokázali potvrdit na desce „Inside Out“ a zejména pak na ještě slabší nahrávce „A Pleasant Shade Of Grey“, které se rozmělňovaly v množství nezáživných nápadů, začínalo to s nimi jít docela z kopce. V dalších letech nabízeli desky různé kvality, za nejlepší se dá označit počin z roku 2004 „Fates Warning X“, a hlavně pak čtyři roky stará jízda „Theories Of Flight“. Na nich bylo znát, že Fates Warning už jsou zkušenější a jejich hudba dokáže být ještě vyzrálejší.
Proto se novinka „Long Day Good Night“ vyhlížela vcelku se zájmem. Kapela prohlásila, že tentokrát nabídne své nejkošatější dílo, což očekávání ještě zvyšovalo. Jenže s Fates Warning je to složité. „Long Day Good Night“ jedno prvenství přece jen drží - je to suverénně nejdelší desku v historii této party z Connecticutu a to je také největší problém. Fates Warning jsou dobří skladatelé, ovšem utáhnout více než sedmdesát minut hudby může být velká patálie. Na podobné stopáži si vylámali zuby už mnohem ostřílenější borci a u Fates Warning se děje totéž. Přitom být „Long Day Good Night“ o půlhodinku kratší, jednalo by se o výbornou desku. Má několik skvělých míst, které ovšem leckdy překrývá hlušina a kapela se pohybuje až na hranici průměru a nudy. Start je přitom skoro dokonalý. Osmiminutový epos „The Destination Onward“ je přesně tou skladbou, kterou od Fates Warning chcete slyšet, kapela dokáže skladbu výborně gradovat a zároveň v ní odkrývá všechny nejsilnější zbraně.
Pokud řada muzikantů tvrdí, že první skladba alba je vždy ta nejdůležitější, zde to platí beze zbytku. Po „The Destination Onward“ posluchače čekají ještě zajímavé chvíle, ovšem jak album postupuje dál líným tempem, ztrácí se i pozornost. Že něco není v pořádku, je zřejmé hned při pilotním singlu „Now Comes The Rain“. Příjemnou první polovinu skladby, postavenou na vzdušných kytarách a zajímavém vokálu Raye Adlera, doslova pohřbí její finiš s opakujícím se klišovitým refrénem, hnaným až na hranici kýče. I následující „The Way Home“, libující si v progrockových postupech, nadšení nijak nenaplní a Fates Warning se pomalu začínají utápět v pomalých tempech, když i s „Under The Sun“ nabídnou další baladu. Z letargie vytrhne ostřejší „Scars“ a vrstevnější „Begin Again“. S pomalou „When Snow Falls“ se začíná dostavovat znovu pocit únavy a přestože je tato baladická věc dostatečně kvalitní, pomalá tempa už definitivně ukolébávají posluchačův zájem. K velkému výkonu se Fates Warning přece jen nakonec vzchopí a to s jedenáctiminutovou „The Longest Shadow Of The Day“, do které vložili celou svou progresivní duši a vytvořili malé mistrovské dílo, které může konkurovat jejich silným věcem z minulosti, ale ukazuje i kolegům z Dream Theater, jak napsat skutečně silnou věc. „The Longest Shadow Of The Day“ totiž nenabízí sebestřednou zahledněnost do sebe, ale kapela (byť sázející přehršle not) hraje především ve prospěch celku.
Výsledek je poněkud rozpačitý. Na takovou délku tentokrát Fates Warning neměli dostatek silných nápadů, takže se jejich ambice míjí účinkem. Přitom to mohla být dobrá deska, která měla potvrdit jejich formu z „Theories Of Flight“. Nakonec se to neděje a kapela zase trochu zahazuje šanci, kterou jim minulá nahrávka dala.
|
