Stejně jako je dlouhá a spletitá historie L.A. Guns, podobně složitá je i současnost kolem lidí, kteří vystupují pod tímto jménem. Pro laika totiž vůbec není jednoduché situaci okolo této legendy losangeleského hair metalu či street rocku pochopit. Jak už tomu v minulosti jednou bylo, existují i v těchto dnech dvě různé kapely téhož názvu. První impuls k současné situaci přišel v roce 2016, kdy kapelu zničehonic opustil zpěvák Phil Lewis, aby se znovu spojil s kytaristou a jediným původním členem L.A. Guns Traciim Gunsem, jenž už nějakou dobu působil pod vlastní hlavičkou Tracii Guns` L.A. Guns. Byl to krok trochu nečekaný a hlavně nepochopitelný, protože několik let předtím si Phil a Tracii nemohli v rozhovorech přijít na jméno. V kapele v tu dobu zůstal vlastně osamocený jen bubeník Steve Riley, náležící rovněž ke klasické sestavě z let 1988 až 1993, když spolu s Lewisem odešel i kytarista Michael Grant a s kapelou definitivně skončil basista Kenny Kweens.
Lewis si však vzal s sebou i název L.A. Guns, na který měl samozřejmě nárok, stejně jako Tracii Guns, ale i jako Steve Riley. A tehdy začaly tahanice, které vlastně neskončily dodnes, kdy se odehrávají už i v soudních síních. Lewis a Guns znovu rozjeli personální kolotoč a sestava jejich L.A. Guns vlastně není konsolidovaná dodnes, ale přišli už se dvěma alby, výbornou „The Missing Peace“ a o poznání slabší „The Devil You Know“. Konat začal i Riley. Ten k sobě znovu přitáhl kytaristu Scotta Griffina, který v L.A. Guns působil v letech 2007 až 2014 a zejména basistu Kellyho Nickelse, jenž byl stejně jako Riley členem klasické sestavy kapely a spolutvůrce největších hitů. Díky Nickelsově přítomnosti navíc dal Riley své aktuální sestavě ještě větší opodstatnění, a tak máme dnes co do činění s faktem, že jsou zde dvě party se stejným názvem a obě si mohou stejným dílem ochrannou značku přivlastňovat.
Důležitá je však hudba. Parta Nickelse a Rileyho ožehavý post frontmana, po původních námluvách s někdejším spolupracovníkem bývalého bubeníka Guns N`Roses Stevena Adlera, Jacobem Buntonem (ex-Lynam), obsadila nepříliš známým Kurtem Frohlichem a spolu s ním se šlo do studia už na začátku letošního roku. Jenže v tom přišla žaloba od Lewise a Gunse, kteří chtějí Rileymu s Nickelsem zatrhnout užívání názvu kapely soudní cestou a následně i koronavirová pandemie, takže první vzorek tvorby této verze L.A. Guns, album “Renegades”, je zde až teď. To, jak bude znít, se vědělo už dávno. Nickels i Riley totiž vždy patřili mezi konzervativní křídlo kapely a experimenty ležely vždy spíše na bedrech Traciho Gunse, Navíc sám Kelly Nickels v rozhovoru z přelomu jara a léta letošního roku tvrdil, že jejich deska bude znít jako praví L.A. Guns. A nemýlil se…
Jestliže se Lewis a Guns na svém comebackovém albu „The Missing Peace“ vrátili někam do dob desky „Cocked And Loaded“, včetně velice okatého pokračování slavné „The Ballad Of Jayne“ (tentokrát s názvem „Christine“), tak Riley s Nickelsem předkládají modernější verzi alba „Hollywood Vampires“ z roku 1991. A jestliže se Guns a Lewis na posledním albu „The Devil You Know“ pokusili o úkrok stranou k tvrdšímu, heavymetalovějšímu zvuku, ovšem s víceméně nevýraznými kompozicemi, od téhle party se něco takového čekat nedá. Ač se to nikdy moc nevědělo a Riley to vlastně odtajnil teprve v nedávných rozhovorech, ve slavných dnech L.A. Guns byl velice důležitým a nadaným autorem skladeb Kelly Nickels a právě jeho autorský vklad je neméně platný i zde. Nickels měl vždy lehký styl psaní, jeho kompozice patřily na albech „L.A. Guns“, „Cocked And Loaded“ a „Hollywood Vampires“ k těm nejčitelnějším a nejhitovějším, což znovu dokazuje i na „Renegades“.
Některým příznivcům bude sice chybět osobitý hlas Phila Lewise, ovšem i novic Frohlich se prezentuje velice přesvědčivým způsobem, což ukázal i na obou singlech „Crawl“ a „Well Oiled Machine“, které vyšly v průběhu roku. Na ty se vsadilo jako na největší hity a stěžejní skladby desky, ovšem nakonec jimi nejsou. Obě skladby (zejména pak úvodní „Crawl“) jsou velice přesvědčivé a jsou dokonalou ukázkou klasického stylu L.A. Guns, ovšem jsou zde i jiné věci, jenž dokáží být lepší. A to nejen na albu „Renegades“, ale i u L.A. Guns obecně za dlouhou řadu let. Především titulní „Renegades“, z níž se vyloupne ten největší hit alba, ve kterém vyšla sázka na uvolněnou atmosféru, svižné tempo a kde vás dokonale pohltí svobodný pocit projížďky na motorce po rozpálených, nekonečných silnicích napříč celou Amerikou. Velice se vydařila i řada dalších skladeb, například „Lost Boys“, stavěná na sborovém refrénu a střídání temp, kousavější položky „Why Ask Why“ a „Don`t Wanna Know“, zpěvnější „Witchcraft“ a balada „You Can`t Walk Away“. Na té je velmi sympatické, že se nesnaží stavět na největším hitu L.A. Guns „The Ballad Of Jayne“, ale spíše vstřebává bluesové vlivy, čímž může navazovat na „It`s Over Now“ nebo „I Found You“ z desky „Hollywood Vampires“.
Díky všemu vyřčenému je jasně znát, že „Renegades“ není jen trucpodnikem dvou členů, se kterými si někdejší principálové Lewis a Guns nepěkně pohráli. Je to velmi vydařená deska, která má v sobě všechny atributy klasických L.A. Guns. Kupodivu i bez Lewisova hlasu a Gunsovy kytary zní Riley s Nickelsem mnohem tradičněji než jejich bývalí spoluhráči. A to fanoušci jistě dokáží ocenit...
|
