Mediálně velice sledovaný projekt, který dohromady svedl Davida Coverdale a bývalého kytaristu Led Zeppelin, trval kratší dobu, než se dalo čekat. Přestože oba umělci si spolu sedli jak po stránce hudební, tak lidské, Page vyslyšel volání svého srdce, které ho stále táhlo k Led Zeppelin a když se po dlouhé době zpěvák Robert Plant konečně uvolil k další společné činnosti (ze které sice nebyl comeback Led Zeppelin, ale jen album “No Quarter” projektu Plant/Page), musela jít spolupráce s Coverdalem k ledu. Zlé jazyky tvrdily, že Plant nemohl přenést přes sdrce, že na jeho místě stojí někdo, komu se dlouhá léta vysmíval, jiné hovořily i o nových Coverdaleových problémem s hlasem. Z dnešního pohledu to vypadá, že na obou verzích bylo trochu pravdy, ale konec projektu Coverdale/Page, který za sebou nechal jednu desku, znamenal prostor pro návrat Whitesnake. Ten byl tentokrát mnohem kratší než se čekalo. Reunion z roku 1994, kdy po Coverdaleově boku stanul ze staré sestavy jen Adrian Vandenberg a basista Rudy Sarzo, které doplnil kytarista Ratt Warren DeMartini, klávesista Paul Mirkovich a bubeník Denny Carmassi (ex-Montrose, Sammy Hagar, Ted Nugent), byl vlastně návratem jen na jedno turné, pořádané u příležitosti vydání kolekce “Greatest Hits”. Po něm ale bylo zase ticho…
“Když vidím svoje fotky z osmdesátých let, tak se mi chce blejt,” tvrdil sebekriticky David Coverdale na konci roku 1996, když s mnohem civilnější image a přírodní barvou vlasů ohlašoval další comeback Whitesnake. Doba se změnila, rocková scéna byla proměněna k nepoznání a zdálo se, že na comeback jednoho ze symbolů osmdesátých let už nikdo nečeká. Coverdale moc dobře věděl, že už nemůže přijít s podobnými alby jako byla “Whitesnake” a “Slip Of The Tongue”, ale zase nempohl udělat změnu jako někteří jeho souputníci typu Mötley Crüe, Warrant či Dokken a předložit album, které by popíralo podstatu Whitesnake. Navíc měl vedle sebe stále Adriana Vandenberga s jeho typickým stylem, a nakonec i starého poctivého bubeníka Dennyho Carmassiho. Změna se udála na klávesovém postu, kde se objevil jistý Brett Tuggle, a na postu basisty, který pro tu dobu zastával Guy Pratt, britský muzikant, hrající v minulosti s Michaelem Jacksonem, Madonnou, Bryanem Ferrym nebo Pink Floyd. Sestava poskládaná na oko, bez ladu a skladbu. Mohla fungovat?
V druhé polovině osmdesátých let rozhodně ne, ale léta devadesátá byla mnohem otevřenější a stejně tak hudba Whitesnake doznala velkých změn. Coverdale odhodil veškerou pompu předchozích tří alb a vrátil se ke svému naturelu a přírodnímu zvuku. Proto je album “Restless Heart” jakýmsi nostalgickým ohlédnutím za zpěvákovou bluesovou érou a výrazově jako kdyby směřovalo až dob mezi rozpadem Deep Purple a zrozením Whitesnake. Krotí se zejména Vandenberg, nepouští se do žádných bleskových sól ani hromových riffů, ale spíše předkládá bluesové ornamenty a pomalé, místy až sentimentální motivy. Proto také album netypicky uvádí výstavní balada “Don`t Fade Away”, což je skvělá ukázka toho, že Whitesnake mají i v nových dobách dostatek síly a kompoziční invence. Přestože je “Don`t Fade Away” pravděpodobně nejlepším kouskem “Restless Heart” (možná ještě s titulní hardrockově šlapavou skladbou), o další výborná místa není nouze. Ovšem už jich není tolik jako v minulosti…
Deska mohla dopadnout líp, jelikož staví na odiv zejména do té doby Coverdaleův velmi jistý hlas, ovšem pozornému posluchači neunikne jeden smutný fakt. Zpěvák se sice vrátil s typickou suverenitou a skvělou kapelou, ovšem jeho hlas jako kdyby mu místy už chtěl vypovědět službu. Od “Restless Heart” se Coverdale potýká s potížemi ve vysokých tónech (ač si to sám zjevně nechce přiznat) a už nikdy se nedostal do kondice, ve které byl do té doby. Místy to funguje, jako například v bluesové bouři “Take Me Back Again”, v závěrečné “Woman Trouble Blues”, výborné coververzi “Stay With Me” od americké soulové zpěvačky Lorraine Ellison nebo baladě “Too Many Tears”, ale jinde se Coverdale vyloženě trápí. Nejprve je to znát v závěrečném výkřiku jinak velmi dobré “All In The Name Of Love” a pak v tvrdé bluesovce “Crying”, kde chce operovat s někdejší jistotou a sytým hlasem, ale místy spíše zní jako Brian Johnson z AC/DC. Navíc předkládá i několik méně přesvědčivých unavených věcí (“Can`t Go On”, “You`re Son Fine”, “Your Precious Love” a v podstatě i “Woman Trouble Blues”), které mohly vypovídat ledacos o tom, že comeback Whitesnake se neodehrál v nejlepší možné formě.
Také dlouho nevydržel… Sestava, která album nahrála, se ropadla prakticky současně s jeho vydáním a na turné s Coverdalem, Vandenbergem a Carmassim vyrazil druhý kytarista Steve Farris, známý z popových Mr. Mister, klávesista Derek Hilland a někdejší spolupracovník Jimmyho Page, basista Tony Franklin. Už se nejelo po stadionech, ovšem i koncerty v menších prostrách měly své kouzlo, čímž kapela zahnala rozpaky, které u řady fanoušků po vydání “Restless Heart” panovaly. Nakonec ani tato koncertní šňůra nedokázala Coverdalea odvrátit od jeho rozhodnutí opustit hudební průmysl. To mu sice dlouho nevydrželo, ale pro rok 1999 už byli Whitesnake znovu mrtvou kapelou. Krátký comeback po sobě nezanechal jen album “Restless Heart”, ale také výborný akustický záznam “Starkers In Tokyo”, na němž Coverdale zní přesvědčivěji než na desce samotné.
Jestli tehdejší řeči o konci v showbyznysu vzešly jen z Coverdaleova zklamání nad tím, že “Restless Heart” byla vcelku neúspěšná deska, nebo je myslel skutečně vážně, se už asi nikdo nikdy nedozví. Ovšem toto rozhodnutí dlouhého trvání nemělo. Na další návrat Whitesnake se muselo ještě chvíli počkat, ale Coverdale tvořit nepřestal. Už v roce 2000 přišel se sólovým albem “Into The Light”, které atmosférou i stylem navazovalo na “Restless Heart”. Tím tuto kapitolu zpěvákovy kariéry symbolicky uzavřelo, protože v příštích letech přece jen Whitesnake byli trocjhu o něčem jiném.
|
