Spojení Davida Coverdalea s kytaristou megalegendárních Led Zeppelin Jimmym Pagem mělo být událostí roku 1993. Coverdale byl brán za jednoho z nejlepších zpěváků, jaké rocková historie objevila a Pageův statut byl jasný už od sedmdesátých let, kdy se stal průkopníkem novátorské kytarové hry, a i díky němu se Led Zeppelin stali největších kapel všech dob. Hudební tisk věnoval této události (o níž se mluvilo o začátku devadesátých let a kvůli které Coverdale odstavil své Whitesnake na druhou kolej) mnoho prostoru, až nakonec mediální humbuk předčil výsledek, který byl ke slyšení poprvé 18. března 1993. Přestože spojení obou velkých muzikantů vypadalo na papíře naprosto logicky, chemie mezi nimi nefungovala tak, jak by si jistě oni sami představovali.
Coverdale se o spojení s Pagem vyjadřoval jako o splnění dávného snu, protože od počátku své kariéry tvrdil, že jeho největším inspiračním vzorem jsou právě Led Zeppelin. To potvrdil poněkud nešťastným způsobem v osmdesátých letech, neboť jeho pódiovému vystupování byla vyčítánána přílišná inspirace u Roberta Planta, čímž si Coverdale vysloužil od bývalého zpěváka Led Zeppelin dlouholetý výsměch. Pro předáka Whitesnake sice mohlo být velkým zadostiučiněním, když přišla nabídka na spolupráci s Pagem, ovšem Plant na něm stále nenechal nit suchou a častoval jej přezdívkou David Coverversion. Byla to trochu schizofrenní situace, neboť na jeho místo nastupoval někdo, komu se léta poškleboval a koho několikrát i nařknul z toho, že vykrádá jeho výraz pro vlastní úspěch. Dnes už jsou tyto rozmíšky zapomenuté, Plant je hudebně už úplně někde jinde a o spolupráci s Pagem, včetně comebacku Led Zeppelin, nejeví prakticky žádný zájem. Artefaktem té doby je album, které nakonec nedostalo žádné pojmenování a skrývá se pouze pod strohým název „Coverdale/Page“.
Nedalo se čekat, že na něm oba umělci naváží na hvězdnou éru Whitesnake druhé poloviny osmdesátých let, protože Page je přece jen úplně jiný kytarista než John Sykes, Adrian Vandenberg nebo Steve Vai. Jeho rukopis je jasně čitelný, léty prověřený a je to právě on, kdo je hudebním vůdcem tohoto počinu. Tím naplno rezonují staří Led Zeppelin a Coverdale v sobě zase objevuje starou bluesovou duši ranných Whitesnake. Vše je zabaleno do hřmotného obalu, leckdy nevýrazných skladeb, které postrádají větší hitové ambice a proto v druhé polovině alba splývají do méně výrazného celku. Zásadní práci na desce neodvedl ani tak Coverdale, ale deska zní spíš jako Pageova exhibice, nabízející pestrou paletu jeho umění, ve kterém se pohybuje od klasických tvrdých riffů, přes akustické výlety někam k albu „Led Zeppelin III“, až po exotické vsuvky slide kytar, místy sahající až k orientálním vlivům.
Deska obsahuje prakticky jedinou věc, která přežila do dnešních dnů a tvoří pomník této dávné spolupráce. Je jí nezapomenutelná „Take Me For A Little While“, geniální polobaladická kompozice, ve které Coverdale představuje svůj hrubnoucí hlas, ovšem stále umístěný na pozadí Pageovy skvělé kytarové práce. Skladbu rozjíždí pomalá a poněkud temná kytara, podporována klávesami a zpěvákovým posmutnělým přednesem, to vše vyloženě exploduje v silném refrénu, jenž se už dávno stal klasikou žánru a zajistil tak nesmrtelnost tomuto krátkodobému spojení. Bohužel se jedná o jedinou výraznou skladbu a zbylá desítka kompozic poněkud stojí v jejím stínu. I když jsou i ostatní skladby výborně zahrané a skvěle zazpívané, chybí jim lehkost, překvapivý moment, hitové ambice a především jistá výraznost. Působí, jako kdyby si je muzikanti hráli především sami pro sebe, každý na svém písečku.
Bylo důležité (a oba hlavní představitelé to zdůrazňovali před vydáním alba), že nešlo o plánovanou hitovou desku a že album bylo výtryskem momentální inspirace a nálad, ale tento fakt se podepsal na výsledku kompozic typu „Over Now“, „Easy Does It“, „Whisper A Prayer For The Dying“ nebo „Absolution Blues“, které dokáží udivit pravděpodobně jen typickou pageovskou hrou, jíž je podřízen výsledný produkt. Je to velký protiklad jak k „Take Me For A Little While“, tak i k předchozí Coverdalově práci s Whitesnake. Proto nejlépe fungují věci ze začátku alba (už není třeba zmiňovat „Take Me For A Little While“), ať už je to titulní „Shake My Tree“, mírně orientální náladou připomínající zeppelinovskou „Kashmir“, následující svižná „Waiting On You“, kde je (více než na jiných místech alba) cítit Coverdaleův vliv a jeho typické melodie, a rozverná „Pride Of Joy“, což je úderný kousek, sázející především na kontrast akustických a slide kytar a hardrockové divokosti. Ovšem zbytek desky (možná až na poctivou bluesovku „Take A Look At Yourself“) je víceméně nevýraznou, přestože vysoce profesionální prací.
Nakonec měl projekt Coverdale/Page kratší životnost, než by kdokoliv čekal. Už na konci roku 1993 bylo po všem. „S Davidem se pracovalo skvěle,“ řekl tehdy Jimmy Page, „věřte tomu nebo ne, jsem moc rád, že na spolupráci došlo.“ Byl to však on, kdo pokračování víceméně vzdal, neboť vyslyšel volání fanoušků po znovuspojení s Robertem Plantem. kterému se na sólové dráze přestávalo dařit, jeho poslední dvě nahrávky „Manic Nirvana“ a „Fate Of Nations“ byly v porovnání s předchozím nahrávkami komerčně nepříliš úspěšné. Vznikl tak projekt Page/Plant, který s deskami „No Quarter“ (1994) a „Walking Into Clarksdale“ (1997) vrátil oba muže zpět na čelní místa hitparád, kam se nakonec podívalo i album „Coverdale/Page“. David Coverdale po konci spolupráce s Pagem pak sáhl po jistotě a znovu přivedl k životu Whitesnake.
|
