Osmdesátá léta byla nenávratně pryč a s nimi v dáli mizelo to, co tato doba symbolizovala. Scénou se mohutně valily proudy nových inspirací a pro velikány předchozí éry bylo stále obtížnější uspět v nové konkurenci. Začátek devadesátých let znamenal čas velkých změn, které se netýkaly jen nového komerčního uspořádání, ale také sestav kapel samotných. Uběhl rok od okamžiku, kdy na zem dopadlo drtivé kladivo „Painkiller“, které na metalové scéně způsobilo převrat biblických rozměrů a dnes je toto dílo považované za pravděpodobně nejlepší metalové album všech dob. Jenže tvůrci tohoto kovového monolitu Judas Priest nezažívali klidné časy. Rozpory mezi zpěvákem Robem Halfordem a zbytkem klasického jádra kapely (tedy kytaristy Glennem Tiptonem a K.K. Downingem a basistou Ianem Hillem) ohledně dalšího hudebního směřování byly stále citelnější. Na kapele stále ležela tíha soudního procesu, v němž jí byla kladena vina za smrt dvou mladíků, kteří si po poslechu alba „Stained Class“ prostřelili hlavu, a navíc muzikanti samotní museli čelit novým vlivům, které scéna chrlila.
Na „Painkiller Tour“ si Judas Priest vzali jako předkapely takové formace jako Megadeth, Testament, Annihilator a Pantera a bylo jasné, že britští titáni mohou v budocunu obstát jen v přímé konfrontaci. Pryč byly nažehlené doby „Turbo“, trendy velely jiným směrem. Byl to právě Rob Halford, který si toho byl plně vědom a dospěl do bodu, kdy už v tomto ohledu nemohl s Tiptonem, Downingem a Hillem najít společnou řeč. Přestože zprvu nikdo neuvažoval o frontmanově odchodu, Halford se svým kolegům den ode dne stále více vzdaloval, až nakonec došlo k nevyhnutelnému. Když 15. dubna 1991 zazněla v japonském Tokyu poslední nota turné k „Painkiller“, ještě nikdo netušil, že to bude na dlouhé roky finální show kapely v její klasické sestavě. Dlouho se mlžilo a zprávy z tábora kapely byly nejasné. Na začátku roku 1992 však Rob Halford Judas Priest opustil…
Zatímo kapelu to uvrhlo do několikaletého spánku, ve kterém hledala nemožné, tedy vhodného frontmana, Halford se činil hodně rychle. V americkém Phoenixu, kam se přestěhoval, dal dohromady kapelu ze tří neznámých muzikantů, z kterých cítitl mladou krev a dravost. Nejprve si pro nový projekt vyhlédl kytaristu Russe Parishe, který v té době koketoval s hardrockovým projektem War & Peace basisty Dokken Jeffa Pilsona, ale nakonec dal přednost trvalejšímu angažmá v Halfordově nové partě, říkající si Fight. Parishe v kytarovém dvojzápřahu doplnil Brian Tilse a basový post připadl Jacku Brownovi, říkajícímu si Jay Jay. Posledním do party se stal bubeník Scott Travis, který v barvách Judas Priest, přispěl hromovou hrou na „Painkiller“. Přestože nakonec Fight neměli dlouhou životnost, alespoň ve svých začátcích byli rozhodně zajímavým zjevem na metalové scéně. Fanoušci s otevřenými ústy sledovali Metalového Boha, jak v teplákovce poskakuje po pódiu a chrlí do mikrofonu slova stejnou kadencí jako Phil Anselmo z Pantery.
Zahřívací kolo po boku Pantery, Skid Row nebo Voivod ukázalo velký potenciál, ovšem když 14. září 1993 vyšla deska „War Of Words“, bylo postaráno o obrovskou senzaci. Kromě titulní skladby „Into The Pit“ (a možná titulní „War Of Words“), odkazující na dobu „Painkiller“, byl materiál naproisto odlišný od toho, co Halford s Travisem dělali u Judas Priest. Nejdůležitější byly hladové kytarové riffy, beroucí si velkou inspiraci u Pantery a Halfordův štěkavý vokál, jenž se starou školou heavy metalu měl společného pramálo. Ten vyleze na povrch hned v druhé „Nailed To The Gun“ (tehdejší singlovce), v níž typický Halfordův projev odhalovala jen zpěvná mezihra uprostřed natlakovaných refrénů. „Mám takový dojem, že se Halford dočista zbláznil,“ řekl k singlu zpěvák Ladislav Křížek, dlouhá léta Halfordův velký obdivovatel. Právě od druhé skladby je jasné, že se bude hrát s jinými kartami než v minulosti. Fight totiž nenatočili druhý „Painkiller“, jak řada lidí před vydáním alba předpokládala, ale předložili materiál, který hodně čerpá z tehdejšího groove metalu, ovšem slyšitelné jsou i thrashmetalové nebo hardcorové prvky. Nejde ani o tak razantní metalový útok, jako tomu bylo v té době u Judas Priest. Fight si pohrávají s temnými náladami, leckteré skladby neženou do vysokých obrátek, ale sází spíše na pomalejší riffy a zahuštěnou atmosféru. Příkladem toho jsou „Life In Black“, „Immortal Sin“ nebo „Laid To Rest“, přičemž v poslední jmenované na povrch vyplouvá i chladný tep industriálu. V neveselých polohách se pohybuje i baladická „For All Eternity“, mající díky Halfordovým pěveckým linkám v sobě ducha Judas Priest.
Z temného konceptu desky vybočuje „Little Crazy“, stavící na slide kytarách, ovšem toto zpestření ve výsledku ze skladby činí jednu z nejméně výrazných záležitostí. Ty silnější (i když místy méně přesvědčivé) kousky umístila kapela na konec alba. „Contortion“ rozjedou tvrdé panterovské riffy, do kterých Halford plive jedovatý text a následující dvojici „Kill It“ a „Vicious“ symbolizuje drsně hardcorové tempo se skandovanými refrény, což z ní činí nejvíce překvapivé okamžiky alba, nepopírající inspiraci u Biohazard nebo Pro-Pain. V samém závěru alba se v „Reality, A New Beginning“ koná návrat k tradičnějšímu znění, ovšem ani tentokrát Fight nepředstavují typickou heavymetalovou kapelu, ale spíše formaci, která nasává nejžhavější proudy tehdejších trendů.
V dobových žebříčcích „War Of Words“ zabodovalo někde kolem osmdesáté pozice oficiální americké hitparády. Jde o silně nekomerční desku, která pro Halforda představovala krok odlišným směrem. Ten byl s albem navýsost spokojený, i když musel čelit útokům z lůna die hard fanoušků Judas Priest. Moderní tvář, kterou s Fight před osmadvaceti lety představil, měla rozhodně něco do sebe. Halford si dokázal poradit bez berliček Judas Priest, přestože už nebyl tím, kdo ukazuje mladým kapelám cestu, ale spíše se u nich výborným způsobem inspiroval. „War Of Words“ je dnes poprávu řazené mezi utajené klenoty překotné doby první poloviny devadesátých let.
|
