Nazvete-li album plné coververzí „No Cover“, použijete-li k němu obal od alba Def Leppard, na který vám jeho původní autor doplní vaší vlastní espézetku, logo a ještě navíc na náklaďáku rozsvítí světla, na spolupráci si přizvete téměř čtyři desítky hostů, přičemž se při jejich výběru nedržíte zrovna při zdi, z původně ohlášených třinácti skladeb jich nakonec představíte devatenáct, netajíte se s tím, že v podstatě jde o jakousi z nouze ctnost, abyste nemuseli v rámci koronavirových omezení vydávat novou řadovou desku, všechno se rodí v době, kdy nemůžete vytáhnout paty z baráku, takže o nějaké vzájemné interakci mezi jednotlivými hudebníky nemůže být řeč, nemluvě o tom, že během natáčení váš zpěvák prodělá srdeční zástavu a na nějakou dobu se musí uklidit do nemocnice, není se co divit, že nejvhodnějším termínem pro představení prvního dlouhohrajícího alba kapely Ellefson se jeví poslední den v roce, plný nevázaného veselí.
Jenže stačí první tóny úvodní „Freewhell Burning“ z dílny Judas Priest, abyste zastříhali ušima a pochopili, že brát album „No Cover“ jen jako obyčejný vtípek by byla zásadní chyba. Na desce se totiž podařilo spojit několik velice pozitivních elementů. Baskytarista Megadeth David Ellefson měl při výběru skladeb, které jsou jeho srdci blízké, velmi šťastnou ruku – byť sahal do repertoáru velikánů rockového a metalového nebe, neměl potřebu vyzobávat z jejich portfolia ty nejzářivější perly, zároveň však nevybíral ani úplně bezvýznamné kousky. Do většiny písní otiskli Ellefson svoji dravou osobitost, takže hledat původní barvy ve „Wasted „ od Def Leppard, či v queenovské „Sheer Heart Attack“ trochu zavání sysifovstvím, díky megadeathovskému drajvu, kterým jsou skladby našlapané, zdůrazní a vytáhnou sílu originální verze, viz. přímočará „Eat The Rich“ od Krokus, či masivní a hutná „Not Fragile“ od Bachman-Turner Overdrive, jinde se velmi chytlavým způsobem vezou na již dávno odhalené chytrosti a přitažlivosti osvědčených kousků, v čemž hraje prim celá první polovina prvního alba a úžasně poťouchlá „Auf Wiedersen“ od Chip Trick. Hledat v téhle kolekci nějaké vrcholy je zbytečné, vyjma druhé poloviny druhé desky, kde se tah Ellefson trochu zpomalí, deska prostě dokonale šlape. Navíc, a za to mají Ellefson asi největší pochvalu, skladby mají tak bezprostřední šmak a náboj, jako kdyby celá kolekce vznikala v jednom studiu při nespoutaném mejdanu.
Inu, na všem špatném něco dobrého. A tady dokonce platí přímá úměrnost – tak, jak jsou čím dál tím víc na palici veškerá opatření, v přijímaná souvislosti s kovidem, tak album „No Cover“ roste s každým dalším poslechem. A přitom recept je tak jednoduchý. Udělat si po svém to co mám rád, pozvat k tomu partu kámošů a zjevně se u toho skvěle pobavit.
|
