„Že se něco děje, jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem přišel do kanceláře šéfa Columbie,“ popisoval osudový bod zlomu zpěvák Jani Lane, „a místo našeho plakátu tam viseli Alice In Chains. V tu chvíli mi došlo, že je asi po všem…“. Pokud bychom hledali nějakou hairmetalovou kapelu, kterou vlnu grunge semlela nejvíce, byli by to pravděpodobně Warrant. Grunge se vypořádal s nenáviděným stylem a když Kurt Cobain začal při jednom vystoupení parodovat „Cherry Pie“, čemuž aplaudovali tisícovky posluchačů, bylo to jasné znamení, jak moc se vkus rockové veřejnosti mění. Přes noc se z hollywoodských hvězd stala vysmívaná sorta rockerů, kteří se v tu chvíli cítili jako psanci a velká část tohoto posměchu dopadla právě na hlavu Warrant. Ti byli sice ještě namlsáni velkým úspěchem „Cherry Pie“, ovšem moc dobře věděli, že s podobným materiálem už by v nových časech obstát nemohli.
Zejména Jani Lane se v tomto směru projevil jako neobyčejný vizionář, neboť zahodil část hairmetalového pozlátka a nasál do sebe (ještě trochu umírněné) vlivy alternativy a grunge. A to se muselo nutně projevit. Lane sice skřípal zuby, když kapelu firma vyslala na druhý konec Spojených států do floridského studia Morrisound, domova tamních deathmetalových kapel, ale nakonec byl potěšen, když se nová deska přece jen dodělávala v domovské Kalifornii. Na postu producenta vystřídal Beau Hilla, který se zdál být až příliš spjatý s osmdesátými lety, renomovaný Michael Wagener. Byl to právě on, který prosadil, aby desku nahrávala výhradně kapela, včetně obou kytaristů, a tak se Joey Allen postaral i o veškerá kytarová sóla. „Tohle je jeho deska, je věnována jemu. On (Allen) je jedním z nejvíce podceňovaných rockových kytaristů,“ tvrdil tehdy Lane a podobný slogan dokonce nechal vetknout do bookletu alba.
„Dog Eat Dog“ proto nemohlo znít stejně jako první dvě desky. Samozřejmě Laneův rukopis zůstal dostatečně rozpoznatelný, ovšem kapela změnila formu svého vyjádření. Oprostila se od stadionového a rozzářeného zvuku „Cherry Pie“, více se ponořila do moderních proudů a přiblížila se klasickému heavy metalu, ale nezapomněla ani na všudypřítomný odér alternativního rocku. Proto úvod alba v podobě dvou nejtvrdších věcí „Machine Gun“ a „Hole In My Wall“ zní natolik odlišně, že fanouškům, přejícím si další „Třešňový koláč“ doslova vyrazil dech. Riffy, poháněné novým větrem ze Seattlu, doplňuje Laneho štěkaný hlas a kytarové efekty podobné těm, které na svém debutu použili Alice In Chains. Ovšem ani tato změna nezastínila fakt, že se Lane nacházel ve své možná nejlepší skladatelské chvilce, popustil uzdu své fantazii, vystoupil z role plážového blondýna, očumujícího vyvinuté krásky v bikinách a ukázal, že je umělcem překračující stylové bariéry.
Klasičtí Warrant jsou z desky sice stále slyšet, a to především ve skladbách „Hollywood (So Far So Good), „Bonfire“, „All My Bridges Are Burning“ a „Sad Theresa“ (tou si Lane se Sweetem opět vypomohli ze své dávné kapely Plain Jane), ovšem tentokrát jsou tyto skladby v menšině. „Dog Eat Dog“ je však zajímavá i na jiných místech. Přestože byste kompozice jako futuristickou „April 2013“ či schizofrenní baladu „Andy Warhol Was Right“ do té doby v repertoáru téhle kapely nehledali ani omylem, je nutné přiznat, že jsou mistrovským dílem, ukazujícím pravý potenciál Warrant. Totéž platí i pro baladickou „The Bitter Pill“, která je zcela vzdálená kompozicím „Heaven“ či „I Saw Red“, a ve které Lane plně zúročil svou lásku ke Queen, když do střední části zakomponoval operní vsuvku, navíc zpívanou v němčině. Čekali byste to od někoho, kdo ještě před dvěma lety pěl ódy na třešňový koláč?
Velkou změnu doznaly i texty. Definitivně byly pryč doby, kdy se zpívalo výhradně o lásce, prachách a radostech života. V baladě „Let It Rain“, která se tváří jako klasická warrantovská věc se sladkobolným Lanem, se pomalu odkrývají i stinné stránky života a milostných vztahů, stejně jako v alternativou načichlé „Quicksand“ či rvavé „Inside Out“, která po hudební stránce připomene spíše kolegy z New Jersey Skid Row. Vrcholným lyrickým dílem je pak znovu dvojice „April 2031“ a „Andy Warhol Was Right“, kde v první jmenované Lane bez obalu popisuje neutěšený svět budoucnosti v jakémsi postapokalyptickém obalu s vlivy spisovatele George Orwella a v druhé prezentuje pohnutky jedince, který se tak dlouho pachtil za slávou, až jej jeho snaha dovedla na pokraj šílenství.
Staří fanoušci Warrant tohle ovšem slyšet nechtěli a to je důvod, proč tohle skvělé, ambiciózní a vrcholové dílo propadlo. Warrant jako kdyby se najednou chtěli odstřihnout od své pupeční šňůry osmdesátých let a toužili se vyrovnat hrdinům nové doby. Popasovali se s tím skvěle, jenže jejich příznivci nebyli na podobné vizionářsky znějící dílo zvědaví a tak se kariéra kapely otočila do protisměru. První, kdo situaci neunesl byl Jani Lane, který se právě rozváděl s manželkou Bobbie Brown a začal holdovat alkoholu více než bylo zdrávo. Reakce na jeho odchod na sebe nenechala dlouho čekat a Warrant se octili na černé listině vydavatelské společnosti, jež je zanedlouho bez pardonu vyrazila. Lane se sice vypravil na sólovou dráhu, ale z té nakonec nic nebylo. Psal se začátek roku 1994 a Warrant, pouhé čtyři roky od okamžiku, co stáli na vrcholu rockové scény, byli v troskách…
|
