I když se od vydání prvních dvou desek groove metalových Spoil Engine hodně změnilo, nejde popřít, že alba „Skinnerbox v.07“ a „Antimatter“ jsou stále skvěle poslouchatelná a svojí kvalitou a pojetím téměř srovnatelná s fenomenálním „Sacrament“ od klasiků žánru Lamb of God (pokud přeháním, tak opravdu jenom trošku!). Základem v té době na konci první dekády tohoto století byl jednak kytarista Steven Sanders, který jako jediný v kapele vydržel až do dnešních dnů, jednak výborný thrashový zpěvák Niek Tournois. S následným mohutným zápřahem ale přišly i první personální potíže v kapele a také otázky, jak dál. V roce 2011 za bicí usedl Matthijs Quaars, kapela podepsala smlouvu s Universal, a o rok později vydala album „The Art of Imperfection“. Album, kde Niek Tournois kromě screamu poprvé výrazněji používal i growl, a kapela začala groove kombinovat s melodic death metalem. Tenhle trend vydržel Spoil Engine přes další velké změny až dodnes. Jádrem a hlavním motorem nicméně vždy zůstal groove. Někteří pravověrní thrashoví fandové se nad tím posunem trošku ošívali, ale jiní byli naopak nadšení. A zatímco navenek šlo všechno hladce, pnutí uvnitř kapely vyvrcholilo odchodem Nieka Tournoise.
Najít za skvělého Nieka adekvátní náhradu vypadalo jako nadlidský úkol, ale na scénu vstoupila mladá holandská učitelka zpěvu Iris Goessens. Vyměnit frontmana za frontwomanku byl sice nečekaný, ale téměř geniální tah. Iris se ukázala jako metalová zpěvačka skutečně světového formátu, která zvládá nejen čistý zpěv, ale špičkově i scream a growl. A slovem špičkově myslím skutečně špičkově. Může se s klidem poměřit s nejvyšším ženským levelem této kategorie, jako je Otep Shamaya z kalifornských Otep nebo Alissa White-Gluz z Arch Enemy. Silou své osobnosti se navíc stala klíčovou postavou Spoil Engine.
První plod společné spolupráce přišel brzy po jejím příchodu. Album „Stormsleeper“ je metalcore nářezovka, srovnatelná s nejlepšími kusy od Killswitch Engage. Hluboký growl ve slokách střídají čisté melodické refrény, thrashovou riffovou sekanou pozvolnější pocitové pasáže. Nicméně „Stormsleeper“ je jen předehra k tomu, co mělo přijít. Rychlovka, která měla stvrdit novou sounáležitost v kapele založenou na souhře Sanders - Quaars - Goessens. A tím se dostáváme k aktuálnímu albu „Renaissance Noire“. Spoil Engine přípravě věnovali celý rok a jsou na výsledek pořádně hrdí. A taky je proč. Hudebně je to návrat ke groove metalu, lehce líznutému melodic deathem, sama kapela svůj styl označuje jako "melodic thrash metalcore". Ať tak anebo tak, growl Iris Goessens je skutečně démonický, scream plný zloby a agrese, a čistý zpěv svébytně a krásně zabarvený. Kapela dokáže předvést velmi chytlavé, stadiónové refrény („Riot“, „The Hallow“, „The Void“). Groove, vzešlý ze souhry basisty Vanlokerena a bubeníka Mathijse Quaara, nemá chybu, některé skladby jako „Venom“ nebo „No Flowers for a Pig“ jsou bez něj nepředstavitelné. Sanders dokáže tvrdě sekat thrashové riffy („Warzone“, „Storms of Tragedy“), ale někdy do proudu hudby nečekaně vloží krátké klasické heavy metalové sólo, za které by se nestyděl ani Wolf Hoffmann z Accept („Medicine“, „No Flowers for a Pig“).
Celé album je protkáno drobnými nečekanými motivy a postupy, takže žádná nuda nehrozí. V každé písni najdeme něco zábavného, což „Renaissance Noire“ odlišuje od mnohých alb žánru, které dost často trpí na monotónnost. Třeba v pomalejší „Golden Cage“ (o tom, jak je obtížné opustit něco milovaného, i když už to víc než cokoliv jiného jenom bolí) zazní čistě bluesová kytarová vyhrávka, ve „Frostbite“ jedinkrát na desce klávesy...
„Renaissance Noire“ je zkrátka jedna z nejlepších evropských groove metalových desek posledních let. Rozhodně stojí za poslech. A ne jeden.
|
