Každý dnes ví, jak velká a inspirativní doba pro rockovou hudbu byl přelom šedesátých a devadesátých let. Staromilec sice podotkne, že tehdy se stalo všechno potřebné a další roky z tehdejšího boomu jen čerpají, což není úplně pravda, ale tyhle staré kořeny jsou pořádně hluboko zapuštěné a během let se k nim vraceli i ti nejvlivnější umělci. Když se letopočet převalil přes rok 1970, vykrystalizovaly se na scéně čtyři veličiny, které se staly základní čtyřkou pro tehdy moderní rockovou hudbu a z nichž se vyvinuly i pozdější trendy, jenž pobláznily miliony lidí na světě. Byli zde Led Zeppelin s obrovským vlivem na americkou hudební scénu, proto z jejich tvorby vzešly tak rozdílné styly jako losangeleský glam metal a seattleský grunge. Byli zde Deep Purple, které lze brát jako nejpřímější předchůdce heavy metalu. Byli zde Black Sabbath, ovlivňující svým zvukem veškeré budoucí dění na tvrdé a extrémní scéně. A byli tu také Uriah Heep, jejichž prvotní alba měla největší vliv na progresivní scénu. Každá z těch kapel byla jiná, ovšem všechny spojovala obrovská energie, novátorství a stylotvornost.
O tom, jak důležité je být ve správný čas na správném místě už byly popsány stohy papírů a platí to i pro historii Uriah Heep. Kdyby se koncem roku 1969 nezašel Ken Hensley podívat na kapelu Spice, do které mu předtím utekl jeho kamarád a basista Paul Newton, pravděpodobně by budoucí legenda nevznikla v takové podobě, v jaké ji rockoví fanoušci poznali.
Byl to právě vizionář Hensley, šedesátá léta prožívající v kapele The Gods (kterou mimo jiné tvořili právě Newton, budoucí kytarista The Rolling Stones Mick Taylor, budoucí bubeník Uriah Heep Lee Kerslake či zpěvák a basista Greg Lake), na něhož omračujícím způsobem zapůsobila kytarová práce Micka Boxe, že se jal spřádat další plány. Přestože po něm Newton chtěl, aby vstoupil do Spice, čímž by se díky jeho klávesám stal zvuk kapely méně bluesový, nakonec k tomu nedošlo, nově příchozí manažer Garry Bron navrhl této partě mnohem údernější název – Uriah Heep! Ten si muzikanti vypůjčili od jména záporné postavy románu David Copperfield od Charlese Dickense a na konci roku 1969 tak přibyl na scénu nový pojem.
Hensley brzy ukázal svou dominanci. Původní zvuk Spice, stojící zejména na Boxově bluesové kytaře a vysokém hlasu zpěváka Davida Byrona, vyšperkoval velmi dominantní klávesami, nejen s typickým zvukem populárních hammondek, ale i s barokní příchutí, tehdy tolik typickou pro ostrovní hvězdy Procol Harum. A jelikož se Hensley na původním repertoáru, obsaženém na debutu „…Very `Eavy …Very `Umble“ nepodílel jako autor (či spoluautor), jeho stopa je na nahrávce až bytostně citelná. Když jeho příchodem sestava Uriah Heep vykrystalizovala, měla kapela už připravený materiál na dlouhohrající desku. Proto také „…Very `Eavy …Very `Umble“ zní trochu více přímočaře, bluesově a kytarověji než alba příští. A přestože Hensleyho vliv je už na této desce patrný, díky nedostatku času se muselo sáhnout i ke starším nahrávkám, takže ve skladbách „Come Away Melinda“ a „Wake Up (Set Your Sights)“ na klávesy hraje coby nájemný člen Spice britský jazzman Colin Wood. Podobná situace byla i s bubeníkem Alexem Napierem, který rovněž některé bicí party sám nenahrával…
Na tomto debutu je už patrný vlastní styl, který Uriah Heep odlišoval od ostatních britských kapel. Sice v době, kdy tvořili „…Very `Eavy …Very `Umble“, Uriah Heep se znepokojením sledovali, jak vycházejí konkurenční desky „In Rock“ od Deep Purple, či památný debut Black Sabbath, brzy se jim podařilo náskok těchto kapel dohnat. Stačil k tomu jen kladivový Boxův riff v úvodní skladbě „Gypsy“ a o budoucí senzaci bylo postaráno. Byla to právě „Gypsy“, která definovala klasický zvuk Uriah Heep a kapela se k této skladbě vrací i dnes, po více než padesáti letech. Navíc právě v „Gypsy“, se nejvíce projevil potenciál, rostoucí mezi Boxovou kytarou a Hensleyho klávesami. V „Gypsy“ lze slyšet jasný základ budoucího heavy metalu, přestože zbytek alba se nese spíše na bluesových vlnách. To je případ výtečné „Walking In Your Shadow“ nebo barové „Lucy Blues“. Tyto tři věci (ještě s coververzí „Come Away Melinda“ od Freda Hellermana a Frana Minkoffa) tvoří první část alba, které dnes patří k naprostým klasikám žánru.
Druhá část „…Very `Eavy …Very `Umble“ odhaluje nedostatky, ke kterým došlo pravděpodobně při trochu chaotickém natáčení. Jestliže „Dreammare“ zafunguje díky výborné Boxově riffující kytaře (zajímavé je i skloubení riffu se slide kytarou) a typickým Byronovým vokálním exhibicím, zbytek skladeb je už méně nápaditý. „Real Turned On“ má podobný náboj jako „Walking In Your Shadow“ (obě skladby napsal Byron spolu s Paulem Newtonem), ovšem vytrácí se z ní nosný nápad a tak trochu pokulhává za předešlými kousky. „I`ll Keep On Trying“ začíná zase jako potemnělé blues, zajímavou atmosféru však zcela shodí kvapíkové tempo. A závěrečná „Wake Up (Set Your Sights)“ má sice ucelenější formu, ovšem stejně jako „Real Turned On“ postrádá silný moment, díky kterému by se vyrovnala lepším věcem z desky.
Kapela vkládala do svého debutu velké naděje, ovšem když deska v červnu 1970 vyšla, na výsluní pozornosti se už hřáli jiní. Úspěch „…Very `Eavy …Very `Umble“ byl postupný, přestože se nedá mluvit o tom, že by s ní kapela měla takový dopad (ať už komerční nebo umělecký) jako stejně staré počiny od Deep Purple či Black Sabbath nebo starší díla Led Zeppelin. Ovšem i tak je velmi důležitá, protože ukazuje bluesovější tvář Uriah Heep, bez které by vývoj kapely nebyl úplný.
|
