Na minulé desce „To The Bone“ Steven Wilson přidával do své hudby stále více popu. Jednalo se o velice přístupnou nahrávku, která měla i velké hitové ambice. Pořád to ale byl progresivní rock a deska tak dokázala uspokojit staré fanoušky. Novinka „The Future Bites“ je však zcela něco jiného a otázka, jak ji přijmou fanoušci, je o něco palčivější. Steven Wilson zůstal progresivní, ale energii vrhl definitivně směrem k popu.
Elektronickou hudbu, prvky trip hopu, popové věci – to vše měl Wilson v repertoáru už od začátku kariéry. Jemnost Blackfield mu byla vlastní stejně jako popová sladkost No-Man. Dalo by se říci, že není žádné překvapení, že Wilson nakonec složil takovou desku. Posluchač se však musí smířit, že ho čeká naprosté minimum kytar (a ty znějí ještě buď elektronicky anebo velice jemně), že tu nenalezne dlouhé (takřka jazz-rockové) suity, stejně jako že tu nebude ani památka po metalových riffech, ale ani prog rocku, jaký tvořil s Porcupine Tree.
Devět skladeb uvádí minutové intro „Unself“, následná „Self“ zaujme především archaickým zvukem vokálů v refrénu. Hudba zní jako pohodová popíkárna z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Velice přímočarý kousek vás zaujme buď napoprvé anebo vůbec. Zajímavostí je přítomnost kouzelníka se syntezátory a Wilsonova kumpána z Porcupine Tree Richarda Barbieriho. „King Ghost“ zní naopak velice znepokojivě. Moderní sound se mísí se zvuky syntezátorů z osmdesátek a trip hopové beaty připomínají už dřívější Wilsonovy hrátky s tímto stylem. Některé pasáže by klidně mohly být soundtrackem k nějakému cyberpunkovému filmu. Elektronika hraje prim, stejně jako zvláštní vokály. Wilson šponuje falzet, kam až to jde, ale refrén je pozoruhodně vyprávěný. Jako byste poslouchali temnou, ale relaxační hudbu a do ní vám někdo začal podávat důležité informace. „King Ghost“ je nejlepší skladbou nahrávky. Je podmanivá, temná a zároveň krásná.
Pojítkem s dřívější Wilsonovou tvorbou je příjemný pohodový popík „12 Things I Forgot“ s akustickou kytarou a typickou melodikou, která byla slyšet u Porcupine Tree nebo u Blackfield. Podobné reminiscence může vyvolat i „Man Of The People“. Obě skladby budou Wilsonovým fanouškům připadat povědomé a nejspíš je i nejlépe přijmou. Naprostým opakem je bláznivá „Eminent Sleaze“. Žánrově se tu setkáme s prvky funku a popem, který se hrál v sedmdesátých letech. Nejvýraznějším znakem songu jsou sborové vokály. Největším odvazem je téměř punk-rockový „The Follower“. V něm konečně zazní kytary i nějaké sólo. Skladba je velice chytlavá, i když patří k těm „nejprogovějším“ na albu. „Count Of Unease“ překvapí pro změnu atmosféričností a zadumaností. Skladba se obejde bez bicích a výraznějších momentů. Spíše působí jako uklidňující a relaxační prvek desky, ačkoliv je až na jejím konci.
I když je album poměrně přímočaré a popové, je zde i jedna velice dlouhá píseň. Progresivní synth pop „Personal Shopper“ má devět minut. Wilson zpívá ve slokách falzetem (což působí i trochu směšně, těžko říci, jestli cíleně), refrén patří sboru. Píseň působí napínavě a díky rytmu má šmrnc. Svou délku nabrala především díky prostřední pasáži, ve které se muzika zklidní a prostor dostanou reklamní slogany (věřte nevěřte, promlouvá k vám hlas Eltona Johna). Už název songu napovídá, že text si bere na paškál dnešní nakupovací dobu. Závěr písně je instrumentální a nechá posluchače užít si zajímavou atmosféru.
„The Future Bites“ možná dost lidí zklame. Prog rock vystřídal synth pop. Místo jazzových prvků jsou tu takřka funkové pasáže. Psychedelický rock jak od Pink Floyd je nahrazen alternativním popem sedmdesátých let jak od Bowieho (berte s rezervou). Deska obsahuje vlastně jen jednu rockovou skladbu. Melodika však zůstala věrná Wilsonovu rukopisu. Steven Wilson se rozhodl prozkoumat jiná teritoria a možná nabídnout trochu jinou podobu popu, než jaký je dnes běžný. I tohle je progresivní přístup k muzice.
|
