The Sweet byli v roce 1977 v jakémsi podivném rozpoložení, po letech takřka nepřetržitého koncertování přišla dlouhá pauza. Zlí jazykové dokonce tvrdili, že kapela už patří minulosti. Místo toho manažer David Walker vyjednal pro The Sweet přestup ze stáje RCA ke kolosu Polydor, což pro kapelu znamenalo tučnější konta. Přesto se žádná selánka nekonala. Kapela začínala tvořit nové album, ale komunikace mezi ní a zpěvákem Brianem Connollym se nacházela takřka na bodu mrazu. Své slovo do toho vnesl nejen alkohol (největší problémy s ním měl Connolly), ale i předchozí neúspěchy v podobě předešlých alb, které narážely na ega všech čtyř muzikantů. Polydor však chtěl od svých nových koní výsledky a proto bylo nutné znovu nastoupit do studia.
To, co The Sweet v britských a francouzských studií vytvořili, vyrazilo hned v lednu 1978 všem fanouškům dech. Drtivá většina z nich čekala pokračování přímočaré hardrockové nahrávky „Off The Record“, maximálně návrat ke glamrockovému období „Desolation Boulevard“, ovšem The Sweet vykročili zcela jinou cestou. „Jako muzikanti jsme se stále vyvíjeli a proto nebylo možné ustrnout na jednom místě a od „Off The Record“ uplynul rok, během kterého jsme se už na hudbu dívali zase jinak,“ vysvětlil změnu kytarista Andy Scott. Už když album odstartovalo baladickou „Dream On“, ve které se místo Connollyho za mikrofonem objevil právě Scott, bylo jasné, že takovým The Sweet, jak se prezentovali v letech 1974 až 1977, odzvonilo. Přestože se kapela prezentuje výrazem, který by se dal zařadit i mezi progresivní rock, není „Level Headed“ deskou, jež by se v diskografii The Sweet nechala zavrhnout, či se na ní hledělo jako na černého Petra. Změna stylu byla pochopitelná, vzhledem k tomu, co se v průběhu roku 1977 odehrálo na rockové scéně. Na jednu stranu se objevil punk a disko, na stranu druhou v Americe letěli progresivnější věci a AOR. Přesně do vkusu amerického publika se Connolly, Scott, Priest a Tucker pokusili trefit. Nutno dodat, že po stránce umělecké docela úspěšně.
Album „Level Headed“ obsahuje jejich poslední velký hit a pravděpodobně nejpropracovanější skladbu The Sweet vůbec (pokud pomineme „The Man With The Golden Arm“ z alba „Desolation Boulevard“), skvostnou „Love Is Like Oxygen“. Ta představila mnohem dospělejší tvář kapely. Jedná se o vrstvenou skladbu s mnoha změnami nálad, využívající vlivu Electric Light Orchestra či dalších artrockových kapel. Výborný výkon podává Connolly (tehdy už sužovaný řadou zdravotních problémů, způsobených zejména nadměrným pitím), ale i celá kapela jako kdyby se chtěla vyrovnat tehdejším hegemonům rockové scény. „Love Is Like Oxygen“ je z historického hlediska poslední skutečně velká chvilka této kapely, přestože se zdálo, že právě od tohoto hitu, jenž slavil podobné úspěchy jako skladby ze zlatého období, se The Sweet mohli odpíchnout do budoucna, což se ale nestalo… Podobné ambice měla i neoklasicistní „Anthem I (Lady Of The Lake)“, v níž velice důležitou roli hrají smyčce a jímavá nálada, ovšem z této skladby se oproti předpokladům velký hit nestal. Ale to ani z žádné z dalších skladeb, přestože ambice rozhodně měly.
Kromě „Love Is Like Oxygen“ chtěla kapela dostat do hitparád ještě „California Nights“ (tu nazpíval basista Steve Priest), což nebyl úplně nejšťastnější krok, protože s ní (i několika dalšími, namátkou „Fountain“ či „Silverbird“) jako kdyby zařadila zpátečku a snažila se za pomoci countryových motivů vrátit až někam na začátek sedmdesátých let k albu „Funny How Sweet Coco Can Be“. Krok to nebyl moc šťastný, natož logický. Na scéně se přitvrzovalo a kapela, která se „Set Me Free“ či „Sweet F.A.“ pomohla rodícímu se heavy metalu na svět, působila jako parta tatíků, kteří s nostalgií vzpomínají na pomalu blednoucí slávu. I přes mírně sentimentální nádech alba je „Level Headed“ stále dobrou deskou, kromě úvodní dvojice „Dream On“ a „Love Is Like Oxygen“ zaujme i poměrně svěží „Strong Love“, baladická „Lettres D`Amour“ a závěrečná ambiciózní a vcelku dramatická „Air O „A“ Tape Loop“, která však už vznikala bez účasti Briana Connollyho, jenž se prací na albu účastnil v mnohem menší míře než v minulosti.
Tento fakt a skutečnost, že z deseti skladeb jich pro album nazpíval pouhých šest, nevěstilo nic dobrého. Přestože po vydání alba kapela během března a dubna 1978 intenzivně koncertovala, začalo z Connollyho strany přibývat pódiových trapasů, což vyvrcholilo 3. května v Alabamě. Namol zpitý zpěvák zkolaboval přímo na scéně a kapela byla nucena koncert dohrát bez něho. Přestože se do čela The Sweet postavil ještě při společných koncertech s Foghat či Alicem Cooperem, bylo jasné, že všechno směřuje k neodvratnému konci. Když se kapela rozhodla, že půjde nahrávat další desku, Connolly s ní už do studia nezamířil. Už při zkouškách nových věcí podával tak mizerné výkony, že byl 2. listopadu 1978 požádán, aby svůj post opustil. Světu to manažer David Walker oznámil v únoru následujícího roku. Jako důvod uvedl, že Brian Connolly se v budoucích letech chce věnovat country stylu.
Přestože Connolly hudební scénu neopustil, nedosáhl ani zlomku takového úspěchu jako s The Sweet. I když se v roce 1984 znovu ozvaly hlasy, které jej vábily k The Sweet, do jedné řeky podruhé nevstoupil. Založil si novou kapelu, které říkal New Sweet, ale to už zajímalo jen hrstku lidí. A pil, pil a pil… Dva infarkty, které prodělal v polovině osmdesátých let, pak působily jako osudová výstraha, aby ze svého životního stylu ubral. „V podstatě jsem od osmdesátých let nepil,“ říkal Connolly, ovšem hlasy z nespočtu londýnských hospod mluvily jinak. V roce 1990 zkolaboval v Austrálii a musel být dopraven do Velké Británie. V posledních letech života se už na veřejnosti objevoval spíše sporadicky a když jej v lednu 1997 postihl další infarkt, blížila se jeho poslední hodinka. Nemocnici opustil na revers, aby se do ní po týdnu vrátil. Tentokrát už z ní neodešel. V noci z devátého na desátého února 1997 vydechl naposledy. Jako příčina úmrtí bylo stanoveno selhání jater, ledvin a další infarkt…
|
