I am nothing
Therefore
I am everything
I have nothing
Therefore
I have everything
Někdo si drží svůj styl a jen ho vybrušuje, někdo rád experimentuje. Portugalští Moonspell jsou spíše ten druhý případ, i když v jejich případě to znamená to, že mají vícero tváří, které na deskách střídají. Některé jejich alba jsou velice tvrdá, jiná melodická, na hraně gothic rocku a metalu. Novinka „Hermitage“ přichází tři (a čtvrt) roku po výbušné a epické „1755“. Ten rozdíl mezi oběma nahrávkami je ohromný. Desku jako je „Hermitage“ Moonspell dosud nenahráli.
Nádherný tajemný přebal novinky probouzí zvědavost. Kapela natočila velice intimní a jemné album, které bude pro fanoušky skupiny výzvou. Deska má velice příjemný zvuk, muzika tak působí živě a přirozeně. Jako by chtěli Moonspell zachytit podstatu své muziky bez zbytečných produkčních příkras. Zvuk všech nástrojů je perfektně vyvážen.
„Hermitage“ patří k „měkčím“ deskám kapely, ale umí také kousat. Pohybuje se na hranici gotického (ale i toho klasického) rocku a metalu. Možná bude první poslech pro fanoušky překvapením, ale postupně zjistí, že skupina změny a nové prvky šikovně implementovala do svých klasických postupů. Moonspell jsou stále Moonspell, jen se trochu více zhlédli v psychedelii a působí zamyšleněji než dřív.
Úvod desky je hitový. „The Greater Good“ i „Common Prayer“ jsou tutovky, první zní zpočátku tajemně a napínavě, ale stane se z ní gothic metalová pecka, druhá je nesmírně chytlavá a využívá klasických Moonspell aranží. Klávesy, kytarové harmonie, melodie…to vše na vás křičí, že posloucháte tuhle kapelu. Změna je kromě zvuku i v aranžích (takřka jako od Pink Floyd), posunul se i Fernandův zpěv, kerý zní něžněji, jako by chtěl, abyste ho o to víc poslouchali. Obě skladby mají společné to, že vrcholí metalově a Fernando si i zagrowluje. „All Or Nothing“ má více než sedm minut a je velice klidná, melancholická a krásná. Opět na mysl vytanou Pink Floyd a atmosféra skladby je nesmírně silná. Kapela se s každou notou mazlí, stejně jako Fernando s mikrofonem. Když Ricardo pustí do éteru kytarové sólo je vymalováno.
Titulní píseň kráčí ve stopách klasických metalových Moonspell. Fernando zpočátku využije svůj „vyřvávací hlas“ (použil jej snad poprvé na minulé desce ve skladbě „1 De Novembro“), aby dále kombinoval growl s čistým zpěvem. Refrén je nádherně chytlavý a nakažlivý. Gotika, melo-death metal či prog rock…to vše tu lze najít. Následná část alba je zasněná a klidná. „Entitlement“ trochu připomene věci z desky „Sin/Pecado“, ale je více atmosférická, prostředek skladby je ryzí prog rock a na chvilku si člověk vzpomene na Opeth. Navazuje nesmírně podmanivá instrumentálka „Solitarian“, její tajemné klávesy a velice hypnotický kytarový motiv dokáží chytnout a nepustit. Opět musím vypíchnout krásný zvuk všech nástrojů, bicí jsou delikátní a kytara pro hudební labužníky.
„The Hermit Saints“ vás probudí ze snu. Je to jeden z nejenergičtějších kousků nahrávky. Klasické „Moonspell“ postupy plus Fernandův „vyřvávací hlas“ dávají dohromady song, který si budete dobře pamatovat. "Apophthegmata“ je gotika až na půdu. A co by byla gotika bez varhan? Závěr alba přinese téměř pomalejší „Without Rule“, ve které se prolínají hard rock, gothic rock či prog. Desku uzavírá instrumentálka „City Quitter“, jež disponuje tajemnou atmosférou a příjemnými melodiemi. V digipackové verzi se nachází ještě parádní cover „Darkness In Paradise“ od Candlemass. Zajímavostí je Fernandův hlasový rejstřík, v druhé polovině songu představí nejhlubší growl, jaký snad kdy předvedl.
„Hermitage“ je úžasné album. Aniž by rezignovali na svůj lety prověřený styl, předvedli Moonspell svou další evoluci. Album má vnitřní magii, která má potenciál vás uhranout na mnoho poslechů. Především je to ale nahrávka, na kterou se jen tak nezapomene a patří k tomu nejlepšímu, co se dá v gothic metalovém žánru slyšet. Takhle originální a silná deska si zaslouží absolutorium.
|
