Lákavěji na papíře už toto spojení vypadat nemohlo. Koho by nezajímalo, jak spolu budou znít zdánlivě tak odlišní kytaristé a zpěváci jako je dlouholetý člen legendárních Britů Iron Maiden Adrian Smith a výtečný bluesman a skutečný guitar hero Richie Kotzen, kdysi člen hairmetalových mazlíčků Poison a na přelomu tisíciletí hráč blues/hardrockových Mr. Big… Oba mají za sebou tak silný životopis, že snadno přitahují pozornost jak svých fanoušků, tak i zvědavců, kteří od začátku trochu pochybovali o tom, jaký může být výsledek, když se střetnou dva tak rozdílné světy - trochu chladný, čistě britský, heavymetalový a žhavý sound podle těch nejsilnějších amerických tradic, kde klasický heavy metal nikdy neměl příliš na růžích ustláno. Je to prosté. Oba pánové odhodili jakékoliv předsudky a spolu vytvořili album, které nezní ani jako Poison, ani jako Mr. Big a už vůbec ne jako Iron Maiden.
Smith totiž tvoří (a vlastně jen z části) typický heavy metal pouze jako člen Železné panny. Vzpomeňme si na jeho ostatní tvorbu. Když na konci osmdesátých let odešel z Iron Maiden a založil si projekt ASAP, šlo v případě jediné desky „Silver And Gold“ o mix hair metalu a AOR. Když v polovině devadesátých let přišel s kapelou Psycho Motel, tvořil zase soudobý hard rock s progresivními a částečně i grungeovými vlivy. I v rámci Iron Maiden je Smith tím nejméně metalovým kytaristou, jenž přichází s mnohem více rockovými nápady než třeba Steve Harris nebo Dave Murray. Proto očekávat, že společné album s Richiem Kotzenem bude znít jako levoboček Železné panny mohl leda blázen. Už proto, že jeho současný parťák je z úplně jiného těsta a vše, co natočí, nese jeho typický otisk. Stačí si vzpomenout na jeho jediný vklad do diskografie Poison, album „Native Tongue“, které znělo jinak než nekomplikované stadionové hymny „Fallen Angel“, „Unskinny Bop“ nebo „Talk Dirty To Me“.
Přestože se projekt Smith/Kotzen tváří jako rovnocenný „fifty-fifty“ podnik, je zde znatelnější vliv Kotzena. Jeho bluesový feeling, tolik známý z jeho sólovek, se táhne celou deskou jako červená nit, a přestože Smithova kytara je na řadě míst rovněž dominantní, hraje se spíše podle Kotzenových pravidel. Jeho typická hra, připomínající Iron Maiden (zejména z období „Somewhere In Time“ a „Seventh Son Of A Seventh Son“) sice album rozčísne v úvodní vyhrávce singlové „Taking My Chances“, ale už následující riffy odvedou tuhle skladbu spíše do teritoria amerického hard rocku, kde je znát důležitý vliv sedmdesátých let, kam přesně zapadá Kotzenův vokální projev. Jestliže „Taking My Chances“ naplňuje bezezbytku moderní hardrockovou formuli, následující „Scars“, kde pěvecky profituje Smith, se noří do vod temného blues, čímž je tato skladba pro celé album typičtější než úvodní „Taking My Chances“. Přestože v „Running“ oba kytaristé zvolí spíše svižnější tempo (se skoro až mainstreamovým refrénem), bluesová nálada už je neopouští. Vévodí i riffové „Some People“ a zejména naprosto průzračně čisté „Glory Road“, kde si oba pánové berou inspiraci dokonce z postupů prastaré hudby od delty Mississippi.
Trochu mimo tohoto konceptu pak stojí „Solar Fire“, ve které si zahostoval Smithův kolega z Iron Maiden, bubeník Nicko McBrain. Skladba je však kvůli zbytečně ostrému tempu (hranému navíc trochu křečovitě) nejméně výraznou věcí alba. Následující „You Don`t Know Me“ je znovu bluesová lahůdka, kde se skvělým způsobem proplétají jak kytary obou lídrů, tak i jejich hlasy, které od sebe bezpečně poznáte, ale při společných vokálech jako kdyby splývaly v jeden mohutný útvar. „You Don`t Know Me“, ale i finální dvojice „I Wanna Stay“ a „`Til Tomorrow“ zní jako čistá oslava blues, kde do poklidného tempa a nálad vybuchují gejzíry kytar a průzračné melodie, mající hitový potenciál. Jestliže „I Wanna Stay“ působí jako prozářený sluneční den, „`Til Tomorrow“ s ní ostře kontrastuje posmutnělou náladou a temnou atmosférou, v níž se ozve alternativnější nádech rocku devadesátých let a skladba dá náznacích vzpomenout na zmíněný Smithův projekt Psycho Motel. Velké finále…
Všechna očekávání byla překonána. Smithovi a Kotzenovi jejich spolupráce náramně sedla a výsledkem je album plné čarokrásného muzikantství, v němž je radost poslouchat dva umělce toho nejtěžšího kalibru. Pokud od téhle desky neočekáváte (trochu zaslepeně), že bude znít jako Iron Maiden, rozhodně nebudete zklamáni. Kotzen se Smithem namíchali nejpřitažlivější možnou esenci čistého blues/hard rocku.
|
