Nová generace nepotřebuje fantazie, potřebuje heavy metal – upřímný, přímočarý a takový, co se valí plnou parou vpřed, tvrdí němečtí nováčci Generation Steel. Ehm, nováčci. Kapela by letos na narozeninovém dortu sice sfoukávala teprve druhou svíčku a kytarista Jack The Riffer, který ji založil, se doposud ve svém životopisu nemohl pochlubit žádným albem, ale jeho rytmická sekce Michael Kaspar – Martin Winter může své zkušenosti prokazovat třeba členstvím v řadách krajanů Squealer. Je trochu paradoxní, že ačkoliv působení této dvojice ve Squealer zahrnuje skoro osmnáct let, poprvé se v jedné kapele sešla až v řadách Generation Steel a tlučounovi Winterovi se nepodařilo podílet se ani na jednom z alb poměrně bohaté diskografie Squealer.
O stylovém zaměření Generation Steel by mohla hodně napovědět kombinace německá kapela, v názvu pojem „ocel“ a na producentské sesli Uwe Lulis (Accept, ex- Grave Digger). Debut „The Eagle Will Rise“ je ukován z echt německé heavy metalové oceli, která umí být leckdy až proklatě syrová a neohebná, stejně jako se dovede sklouznout po přístupnější melodii. Z hráčského hlediska Generation Steel hrají jako z učebnice. Na jedné straně nečekejte nic překvapivého, na straně druhé jistota toho, že vše bude precizní a technicky dotažené do detailu, je stoprocentní. Dá se říci, že i neohebný (přes jeho občasnou snahu o pestřejší projev) a obhroublý hlas Ria Ullricha dobře zapadá (až na momenty, kdy se mu hlas podivně rozvibruje), problémem může být, když se do těchto syrovějších složek nepodaří dostat nějakou jiskřičku života, pak to zní poněkud houževnatě a upracovaně. V podstatě Generation Steel poskytnou ideální pohled na to, čím obě zmiňované party pana producenta dokážou (či dokázaly) z klasického šlapavého německého heavy metalu vytěžit (na rozdíl od Generation Steel) maximum. Dobrou ukázkou může být třeba „autobiografická“ „Generation Steel“, do jejíhož textu kapela vtipně propašuje jména metalových legend, ale než se prokope k melodickému refrénu, mají kluci zřejmě na dlaních mozoly. Z tohoto pohledu je třináct položek nabídnutého menu trochu přes čáru, naštěstí závěr alba je rozmanitější (a hodnocení „echt německý“ postupně přece jen přestává platit) než první polovina, takže album svůj tah a energii neztratí a položky jako přímočará „Praying Mantis“, příjemně humpolácká „Soulmates“, téměř thrashovka „On My Way“, či pestřejší „The Wayward One“ s ideálním využitím dialogu sólového zpěvu s hučícími vícehlasy rozhodně nudit nebudou.
„The Eagle Will Rise“ je univerzální album pro příznivce klasického heavy metalu, kteří jsou ochotni přehlédnout fakt, že tahle stezka je x–krát prošlápnutá, i to, že mají po ruce nemálo albových klenotů, na které tahle deska i kapela pohlíží zatím uctivě zpovzdálí. Klišé, svým způsobem rutina, celkem snadná odhadnutelnost, ale přitom docela snadno uvěřitelné album.
|
