Mladá britská zpěvačka Chez Kane zatím neměla moc na čem stavět, její stopa na rockovém poli byla dosud jen nevýrazná, což se ale mění a to v její prospěch. Chez, která dosud byla členkou sesterského tria Kane`d, se rozhodla vystoupit ze stínu své kapely a zkusit štěstí na vlastní pěst. Už její atraktivní vzhled jí zaručoval, že by se její kroky mohly setkat s pozorností veřejnosti a proto i vydavatelská firma Frontiers Music zacítila příležitost a nabídla této Angličance smlouvu, jejíž výsledkem je bezejmenné debutové album. To hned po vydání vzbudilo docela velký ohlas, protože jen málokdo by čekalo od umělkyně, které nebylo ještě ani třicet let, hudbu tak stylově překvapivou, tolik orientovanou na komerčněji znějící hard rock osmdesátých let. Krok je to možná trochu překvapivý, ale rozhodně správný.
„Narodila jsem se v devadesátých letech, ale vždycky jsem měla velkou slabost pro rockový styl osmdesátých let,“ vysvětlila zvuk své debutové desky Chez, která na ní spolupracovala s frontmanem švédských hairmetalistů Crazy Lixx Dannym Rexonem. Jeho jméno (vzhledem k tomu, že Crazy Lixx patří k tomu nejlepšímu, co současná hairmetalová scéna nabízí) je zárukou kvality. Rexon, původně avizovaný jen jako producent, nakonec nahrál všechny nástroje a podílel se i na masteringu, což ale neznamená, že by pod hlavičkou Chez Kane vytvořil další album své domovské kapely. S tou má sice tato deska stylově mnoho společného, ale pokud bychom se vrátili do minulosti, lze najít určitou paralelu z osmdesátých let, a to konkrétně u kapel Poison a Vixen. Členové Poison se podíleli i na debutovém albu Vixen, které mělo být ženskou odpovědí na jejich úspěch a na této paralele lze jasně demonstrovat rozdílnost mezi Chez Kane a Crazy Lixx. Zjednodušeně lze říct, že tahle deska je ženskou odpovědí na severské hvězdy současného hair metalu.
Odkaz Vixen a jejich dvou alb rezonuje albem Chez Kane pravděpodobně nejsilněji. Parta kolem Janet Gardner a Roxy Petrucci byla přece jen o ždibec tvrdší (hlavně na desce „Rev It Up“), ale práce s melodiemi, celkový zvuk a koneckonců i zpěv samotné Chez je k této kapele osmdesátých let docela blízko. Nejde však o žádnou kopírku, tohle album je docela osobitým a především hitovým dílem, přestože se hodně obrací do osmdesátých let. Rezonují na něm vlivy Bon Jovi, Foreigner, Heart (v jejich popmetalových dobách let 1985 až 1990) a samozřejmě zmíněných Vixen. Hlas Chez je pak velice sympatickým mixem Janet Gardner (Vixen), Ann Wilson (Heart) a Lity Ford, přičemž se zbytečně necpe do výrazu ani jedné ze zmíněných vokalistek. Devizou rovněž je, že se svým „nástrojem“ umí výborně zacházet a vyvaruje se zbytečných přešlapů, které by se pravděpodobně na debutovém albu i mírně tolerovaly.
Co je ovšem na této desce nejsilnější, to jsou skladby jako takové. Je z nich cítit nadhled i Rexonův vliv zkušeného skladatele, ale i cit samotné Chez pro melodii a stavbu kompozice. Ty nese kupředu lehkost i líbivost, ale zároveň se vyhýbají pocitu podlézavosti. Nejsou nijak hardrockově zatížené, dominují jim neagresivní kytary, jemné, ač důležité vstupy kláves a pestré pěvecké rejstříky. Navíc desetiskladbová kolekce je velice vyrovnaná a její těžiště leží u jasných hitovek „Too Late For Love“, „Dead End Street“, „Rocket On The Radio“ a úvodní „Better Than Love“, což jsou nadmíru vyvedené kompozice, chytře napsané a precizně zaranžované. Tím nelze říct, že by zbylá šestice stála v jejich stínu. Na to mají také velké hitové ambice, těžící zejména z Rexonových letitých zkušeností. Podobné skladby by se neztratily ani v největším boomu stylu, tedy na konci osmdesátých let, kdy by se Chez bezesporu jistě stala rychle hvězdou.
V dnešním stylovém marasmu bude výchozí pozice sice o něco těžší, ale její debutové album je takřka ideálním počinem na rozjezd kariéry. Mladá Britka by se tak jednou mohla stát nástupkyní Lity Ford a Vixen. Dnes už je mnohem více než jen náhražkou za tyto muzikantky v době, kdy se ony k činnosti už moc nemají. O tom, jestli se stane trvalkou, by mohla rozhodnout příští nahrávka.
|
