V době, kdy se mluví o comebacku švédské legendy Shotgun Messiah, přichází její někdejší frontman Tim Skold (později člen kapely Marilyna Mansona) s další řadovkou „Dies Irae“. Přestože u Shotgun Messiah není naprosto jasné, jak bude kapela ve své nejnovější fázi znít, poté, co prošla neuvěřitelným vývojem od hair metalu osmdesátých let, po rebelský street rock až po industriální metal, u Skolda samotného je zvuk jeho sólovek pevně dán. Je silně poznamenán pozdější tvrobou Shotgun Messiah, kteří, ovlivněni elektronickou hudbou, vydali nečekaně tvrdou nahrávku „Violent New Breed“. Ta byla pro Skolda vstupenkou do světa industrialu, odkud se mu dodnes nepodařilo přejít k další vývojové fázi. Nadmíru logicky také vyznělo angažmá u Marilyna Mansona, protože hudební cítění obou muzikantů si bylo v jeden čas hodně podobné. A jestliže Manson během let svou tvář měnil a jeho projev se stával univerzálnějším, Skold zůstal věrný.
Příznivci prvních dvou desek Shotgun Messiah budou znovu zklamáni, protože ten chlápek, který byl na prvním albu módním baskytarovým doplňkem a na desce druhé už neochvějným lídrem se skladbami „Sexdrugsrocknroll“, „Red Hot“ či „Heartbreak Blvd.“ v zádech, už léta stojí mimo tuto hudbu. Naopak fanoušci jeho sólové tvorby, stejně jako pamětníci časů projektu Skold Vs. KMFDM, zazáří spokojeností. Pro ně je jméno tohoto švédského multiinstrumentalisty zárukou žánrové kvality. Skold nikdy nezklamal, nikdy nepřišel s polovičatým dílem, natož s albem, o kterém by se mluvilo jako o průměrném dílku. Na to je příliš dobrý a zkušený muzikant, který během let pozbyl nutkání k hudebním dobrodružstvím, a i přes nekonvenční stylizaci působí jeho hudba dnes už docela konzervativně. V případě „Dies Irae“ mluvil o tom, že tato deska bude rockovější než její předchůdkyně, ovšem rozdíly v celkovém vyznění jsou nakonec jen drobné.
Skoldovi je přes padesát a to už není doba, kdy by se člověk chtěl pouštět do nových experimentů a zkoušet další cesty vývoje. Je pevně usazen ve svém stylu, který jasně demonstroval už pilotním singlem „Dirty Horizons“, což je ostrá kytarová jízda na dusavém elektronickém podkladu, spojená s typickou skoldovskou melodikou. A to je recept, který z této skladby dělá největší hit desky. Pamatujete na otvírák alba „Voilent New Breed“, „I`m A Gun“? V případě „Dirty Horizon“ máte jejího pokračovatele, jen poučeného vývojem osmadvaceti let, který mezi nimi leží. Na podobnou strukturu skladeb Skold vsadí na „Dies Irae“ ještě několikrát („This Is The Way“, „Goodbye“ a „Love Is A Disease“), přestože většina skladeb má pomalejší, temné tempo, které jako kdyby chtělo korespondovat s názvem „Dies Irae“ („Den hněvu“).
S atmosférou tohoto náboženského chorálu ze třináctého století jako kdyby Skold chtěl souznít ve stísněných „The End Is Near“, „Kill Yourself“ nebo „As Above So Below“, v nichž se vznáší temný gotický opar. Když pak použije ve výtečné „Unspoken“ aranže kláves, které jako kdyby vypadly z nejdepresivnějších chvilek Depeche Mode, dá se atmosféra takřka krájet. Pokud to byl Skoldův úmysl, tak mu vyšel dokonale. Celkové vyznění alba dokáže zakrýt i fakt, že na některých místech (zejména je to cítit v „Terrified“ a „Sillicon Dreams“) tak trochu docházely nápady a začínalo se už mírně vařit z vody. Nedá se mluvit o vadách na kráse, protože i tyto skladby posluchače obejmou svým skoro až apokalyptickým nádechem a pečlivě čitelným a docela specifickým rukopisem páně Skolda.
Ten znovu dostál pověsti výtečného muzikanta a skladatele, který se už dávno nemusí schovávat za nálepku exčlena Shotgun Messiah a Marilyn Manson. Navíc svého někdejšího chlebodárce (Mansona) předstihl v posledních letech o několik koňských délek. I když nemůžeme mluvit o značném uměleckém růstu, lze hovořit o setrvání ve stejné kvalitativní rovině.
|
