Když před dvěma lety ohlásili rozpad Children of Bodom a následná smrt Alexiho Laiha pohřbila veškeré naděje na jejich reunion, ztratila metalová hudba jednu ze svých nejosobitějších kapel. Po bodomských dětičkách zůstala na scéně obrovská díra, kterou se pravděpodobně už nikdy nikomu nepodaří zcela zacelit. Snad jedinou útěchou (byť jen velmi slabou) pro zástupy truchlících fanoušků může být fakt, že se čas od času objeví kapela, která se k odkazu Alexiho party hrdě hlásí a oddaně kráčí v jejích stopách. Jednou z takových je i letos debutující mexicko - finská formace Ulthima. Z hudby této šestihlavé smečky je natolik cítit inspirace zmíněnými finskými vzory, že bych se ji vůbec nezdráhal přiřknout nálepku s velkým nápisem "bodom metal".
Ulthima vznikla už v roce 2010 v Mexiku a poté přesídlila do Finska. Z původního obsazení kapely do dnešních dní vydrželi jen basák Antonio Valdés a kytarista a zároveň vrchní skladatel Ricardo Escobar. Současná sestava funguje od roku 2018. Nahrávka "Symphony of the Night" je tak jakýmsi výběrem toho nejlepšího, co Ulthima za deset let své existence stvořila.
Hned otvírák "Black Swan"napoví, co nás na zbytku desky čeká, to jest energií napěchovaný melodický death metal s řadou chytlavých momentů, obohacený o souboje kytary a kláves. Muzikantskou zručnost ani čich na silné melodie nelze kapele upřít. Inspirace již zmíněnými Children of Bodom je patrná mimo jiné i z typicky warmanovských klávesových rejstříků nebo z frázování zpěváka Tuomase Antily, v některých momentech je Alexiho vliv jasně poznat. Od začátku až do konce album frčí v příjemném kvapíkovém tempu a pro zpomalení na něm není prostor. Pokud se budeme bavit o nejsilnějších okamžicích nahrávky, musím zmínit "Tears of Fire", "Eternity" a především silně návykový titulní song, který celou desku uzavírá.
Ulthima zahájila svou hudební pouť velmi povedeným albem. Že se občas až přespříliš utápí v Bodomském jezeře nevnímám jako nedostatek, ale naopak jako příjemný bonus.
|
