Pamatujete ještě na kapelu Nitro, která přesně zapadala do koloritu losangeleského< hair metalu konce osmdesátých let? Nedosáhla nikdy takových úspěchů jako Mötley Crüe či Poison, ale zejména kolem debutového alba „O.F.R.“ z devětaosmdesátého patřila k vyhledávaným koncertním akvizicím na Sunset Stripu. Největší pozornost na sebe strhával zpěvák Jim Gillette s až nelidsky vysokým hlasem a bezmála půlmetrovou vyčesanou hřívou blonďatých vlasů. Čas ale trhl oponou, Jim dnes už dlouhé vlasy nemá, je z něj velmi úspěšný podnikatel v oboru nemovitostí a ani Nitro neexistují. Před dvěma lety, kdy bylo na spadnutí vydání třetího alba, na kterém původní dvojici Jim Gillette a Michael Angelo Batio doplnil bývalý bubeník Lamb Of God a Megadeth Chris Adler, však proběhla krátká zpráva, že tato kapela patří minulosti. Jim ale hudbu nevzdává a pracuje na sólovém albu. O tom více v následujícím rozhovoru, kde došla řeč i na divoký rozvod se zpěvačkou Litou Ford.
Mohl bys na začátek říct, čemu se v hudbě v současné době věnuješ?
V tuto chvíli toho moc není. Ale můžu říct, že už mám v hlavě sólové album, na kterém začnu pracovat za pár měsíců.
Tvoje kapela Nitro, se kterou jsi hrál už v osmdesátých letech v roce 2019 ohlásila rozpad. Proč k tomu došlo?
Nic zvláštního bych za tím nehledal. Prostě takový je už života běh…
Když Nitro v roce 2016 ohlásili comeback, působili jste ve trojici. Ty, kytarista Michael Angelo Batio a bubeník Chris Adler. Proč jste nepozvali některé bývalé členy z osmdesátých let?
Já už to prostě tak nechtěl…
Proč jste si s Michaelem vybrali bubeníka Chrise Adlera, který hrával s metalovými kapelami Megadeth a Lamb Of God?
Chris je můj oblíbený bubeník. Hledal jsem pro kapelu toho nejlepšího a když se na věc podívám mým skromným názorem, tak Chris tím nejlepším je.
Pojďme si projít celou tvou hudební kariéru. V tvém hudebním životopise se píše, že jsi v osmdesátých letech byl zakládajícím členem kapely Tuff. Proč jsi v ní vydržel pouze jeden rok?
Áááá Tuff, to bylo tenkrát hodně zábavné. V té době jsem ale chtěl dělat tvrdší hudbu, kdežto zbytek kapely chtěl zůstávat ve stylu jako Poison. Byli to skvělí kluci, skvělá kapela, ale prostě jiná, než jsem chtěl mít já.
Když jsi odešel z Tuff, založil jsi kapelu Nitro. Kde a jak jsi se potkal s kytaristou Michaelem Angelem Batiem?
Michaela jsem potkal na jednom večírku na Venice Beach. To bylo v době, kdy jsem natáčel své první sólové album „Proud To Be Loud“, tak jsem ho v podstatě najal, aby na něm hrál. Stali jsme se přáteli a začali jsme spolu dělat hudbu. To byl okamžik, kdy se zrodili Nitro.
V roce 1989 jste vydali debut „O.F.R.“, jak velký úspěch jste s touto deskou měli?
Určitě bylo úspěšné, když ještě třicet let po jeho vydání dělám rozhovory a ptáš se na něj (smích) . Co vím a jakou mám poslední zprávu, tak se téhle desky prodalo asi sto tisíc kusů. Řekl bych, že na to, že jsme tu desku vydali na nezávislé značce, tak je to docela velký úspěch.
Po natáčení vás opustil bubeník Bobby Rock, který se přidal k Nelson. Proč k tomu rozchodu došlo?
Bobby nikdy nebyl právoplatným členem kapely. Pouze jsme ho najali, aby nahrál „O.F.R.“ a pak se naše cesty zase rozešly.
Vaše druhá deska „Nitro II: H.W.D.W.S“ je podle mě tvoje nejlepší dílo. Přistupovali jste k tomuto album jinak než k debutu?
Je to vlastně jednoduchá odpověď. Na tvorbu druhého alba jsme měli k dispozici víc peněz a víc času…
Na desce jste měli skvělý otvírák „I Want U“ a hit „Crazy Love“. Proč jste nakonec jako singl vybrali coververzi od Teda Nugenta „Cat Scratch Fever“?
To jsme nemohli ovlivnit, protože my jsme tuhle skladbu nevybrali. Bylo to čistě jen z rozhodnutí vydavatelské firmy (obě alba vydali Nitro na nezávislém labelu Rampage Records, poz. aut.)
Album vyšlo v době, kdy světu vládl grunge. Byl to důvod, proč jste se v roce 19932 rozpadli?
Z největší části ano. Už vlastně nebyl žádný důvod, proč pokračovat, jak bych řekl, proč stále pobízet mrtvého koně.
Co jsi dělal po rozpadu Nitro zbytek devadesátých let?
Začal jsem investovat do nemovitostí. Nakoupil jsem a následně prodal stovky domů, postavil bytové komplexy a zařídil čtyři divize své firmy v Karibiku. Nebylo to samozřejmě tak zábavné jako se věnovat hudbě, ale účty je zapotřebí platit.
V roce 2001 jsi vydal album „The Ultra Violent“ s kapelou Organ Donor. Tato deska zněla jinak než obě alba Nitro i než tvoje sólovka „Proud To Be Loud“. Sledoval jsi tehdy trendy v rockové hudbě?
Ne, nesledoval jsem to. Organ Donor byl jen kapela, prostřednictvím které jsem se bavil se svými přáteli.
Proč jsi po „The Ultra Violent“ Organ Donor opustil?
Nebyla to až tak úplně kapela na plný úvazek, ale právě projekt, který jsem udělal se svými kamarády. Problém byl v tom, že oni byli v Kalifornii a já na ostrovech Turks a Caicos. A pracovat takhle na dálku bylo dost obtížné.
V roce 2009 jsi vytvořil spolu se svou tehdejší manželkou Litou Ford album „Wicked Wasteland“, které vyšlo po Litiným jménem, ale znělo odlišně od její tvorby. Nebylo v plánu, že to vydáte pod společným názvem? Například Ford – Gillette?
Tak tohle bych nechal bez komentáře…
S Litou jsi pak prožil bouřlivý rozvod. Ona v rozhovorech tvrdila, že chyba byla na tvé straně. Mohl bys říct svůj názor?
Za mě to řekl soud a naše dvě děti, ti všichni s ní rozhodně nesouhlasili. Soud rozhodl tak, že já mám stoprocentní právo na naše děti. Jak po právní, tak fyzické stránce.
Co byl hlavní impulz k tomu, že jsi se rozhodl v roce 2016 znovu dát Nitro dohromady?
S tím přišel Michael Angelo Batio, který se mě zeptal, jestli tu kapelu znovu nedáme dohromady. Souhlasil jsem, protože Michael je jako můj bratr.
S Nitro jste připravovali třetí album. To nakonec nevyšlo. Co se stane s těmi skladbami, které jste napsali?
Ty se rozhodně neztratily. Michael hodně nápadů použil na své instrumentální album. (Jeho deska vyšla loni pod názvem „More Machine Than Man“, pozn. aut.)
Když by ses rozhlédl po kalifornské rockové scéně, vidíš nějakou novou kapelu, která by se v budoucnu mohla stát skutečnou hvězdou?
V Kalifornii byla úžasná scéna v osmdesátých letech. Pokud vím, tak teď už tam nic takového neexistuje. Je to podle mě velká škoda, protože osmdesátá léta tam, to bylo něco úžasného. Na Stripu bylo tisíce lidí každou noc. V hudbě se rozhodně jednalo o magické období.
|
