V osmdesátých letech se počítalo s tím, že se Rough Cutt stanou velkými hvězdami. Měli k tomu všechny předpoklady, vrhli se na tehdy populární hair metal, který (snad po vzoru Ratt) zaváněl i Novou vlnou britského heavy metalu, ale byl hraný s nadhledem kalifornských floutků a disponoval podobnou vnitřní silou jako Quiet Riot v období megaúspěšného alba „Metal Health“. Jenže Rough Cutt neměli nikdy v osudu psáno, že z nich hbudou další Mötley Crüe nebo Ratt, přestože ve svých řadách měli charismatického pěvce Paula Shortina a kytarové střelce Jake E. Leeho (později hrál s Ozzym Osbournem) nebo Craiga Goldyho (v dalších letech vstoupil do řad kapely Ronnieho Jamese Dia). Na tomto příkladu je krásně vidět, jakou líhní talentů Rough Cutt byli, přesto nakonec psali stejný příběh jako stylově spříznění London. Neměli žádné zlaté nebo platinové desky, netáhli se za nimi zástupy fanoušků, fanynky jim do postele také nelezly po houfech. Ovšem pro znalce kalifornské scény poloviny osmdesátých let jsou pojmem i po letech…
Éra, kdy se tahle kapela mohla stát slavnou a velkou, byla velmi krátká a v historických análech se smrskla na roky 1985 a 1986, ve kterých vyšla dvojice alb „Rough Cutt“ a „Wants You!“. Rough Cutt však byli neustále paralyzováni změnami v sestavě. Když je krátce po vydání „Wants You!“ opustil i Paul Shortino, vzala jejich krátká dráha rychlý konec. Kapitola s náhradníkem Parammorem McCartym vydržela jen pár týdnů a nad Rough Cutt se zavřela v roce 1987 voda. Jméno kapely Shortino oprášil v roce 2000, ovšem na scénu vyběhl s absolutně odlišnou sestavou, která neměla v původními Rough Cutt nic společného. Do dvou let, v nichž se jakoby zcela bezcílně kapela potácela po amerických klubech bylo znovu po všem. Smysluplněji se jevil návrat z roku 2016, kdy se sešla stará parta, zodpovědná za obě alba z osmdesátých let. Už to vypadalo, že se zbytky fanoušků dočkají nové desky, vše ale vybouchlo a Rough Cutt se rozdělili ve dví. Kytarista Chris Hager a bubeník Dave Alford si ponechali původní název a po starém partyzánském způsobu s ním začali objíždět vesměs nostalgicky pojaté akce.
O to je větší překvapení, když v naprosté tichosti vyšla na začátku června deska „III“, nesoucí staré logo Rough Cutt. Ani Hager ani Alford u toho nejsou. Situace dospěla do podivného bodu. Na sociálních sítích se stále prezentuje sestava s Hagerem a Alfordem, které doplňuje kytarista Darren Householder (ex-Love/Hate), basista Jeff Buehner a zpěvák Steven St. James, ovšem pod novou deskou je podepsána trojice zbylých muzikantů staré sestavy – Paul Shortino, kytarista Amir Derakh a basista Matt Thorr. A jelikož se zatím na veřejnost nedostaly zmínky o tom, jak je celá věc právně ošetřena, lze vydáním alba „III“ považovat za legitimnější sestavu tu, která album vydává. Njenže používá staré logo, ale také hudebně navazuje na někdejší práci, přestože oněch pětatřicet let, které leží mezi „Wants You!“ a „III“, je ve výsledku rozhodně slyšet. Ovšem stylově a kompozičně jsou Rough Cutt zpět ve staré síle. Je ale otázka, zda to stačí…
„III“ ukazuje, proč se kapela nestala hvězdou první kategorie, ale jen poctivým dělníkem stylu, na nějž by se sice nemělo zapomínat, ale který nikdy nebude králem nočního světa na Sunset Stripu. Oproti prvním dvěma deskám je „III“ o něco temnější a tvrdší, přestože klasické shortinovské melodie jsou opět hojně zastoupeny. Projev zpěváka samotného o něco zhrubl, kytary nabraly modernější, valivější styl (Derakha doplňuje ještě bývalý člen Quiet Riot a Ratt Carlos Cavazo) a trochu se vytratil i někdejší žár kalifornských pláží. Avšak skladby samotné k zahození nejsou, protože hitový poprašek ze sebe Rough Cutt dosud zcela nesetřásli. Kolekci dominuje především dvojice „Bleed“ a „Bed Of Black Roses“. V případě první věci jde o typickou hitovku Rough Cutt vedenou ve svižném stylu s dominantním refrénem, v případě druhé má posluchač co do činění s výstavní baladou, disponující až vzletnými melodiemi, které se dokáží zahryznout do ucha. Povedl se také otvírák „Dive“, který definuje celé album, jak typickým Shortinovým projevem, tak hladovými riffy, ženoucími celou skladbu vpřed. Tyto skladby jsou protikladem vůči moderněji pojatým věcem, které zastupuje zejména „Prowler“, netypicky temná kompozice, v níž je zásadní důraz kladen zejména na souhru Derakhových riffů a Cavazových vyhrávek ve skoro až alternativně metalovém stylu.
Díky tomu je „III“ pestrá deska, což ji trochu odlišuje od dvojice starých nahrávek. Co se týče kvality, dávným počinům se novinka vyrovná, přestože její dopad bude (asi i kvůli současným žabomyším válkám mezi někdejšími spoluhráči) pravděpodobně o něco menší než kdysi. Velký svět bude Rough Cutt stále ignorovat, ovšem staří fanoušci nebudou mít nejmenší důvod k nespokojenosti.
|
