Vydání alba bezejmenného alba Helloween je jedna z nejzásadnějších událostí letošního roku na metalové scéně. Proto jsme kromě zpěváků Michaela Kiskeho a Andiho Derise vyzpovídali i bubeníka německé legendy Daniela Löbleho. Sice nebyl přímo u toho, když kapela žala v osmdesátých letech největší úspěchy, ale i tak je nejdéle působícím hráčem za bicí soupravou v celé historii Helloween. V rozhovoru s ním jsme se zaměřili především na novou desku a okolnosti, které její vznik provázely, ale i na fakt, že album (snad pro zachování historické kontinuity) Löble nahrál na původní bicí soupravu Ingo Schwichtenberga. Přesně na tu, na kterou hrál nebohý Ingo na slavném „Walls Of Jericho“ i obou dílech „Keeper Of The Seven Keys“…
V Helloween hraješ už šestnáct let, přesto jsi stále služebně nejmladší člen. Nesetkáváš se s tím, že jsi pořád považován za „nováčka“?
Je to tak. Nejsem v kapele nejmladší, ale jsem nejnovější, i když od té doby, co jsem nastoupil už je to asi šestnáct let. Ale vždyť i Brian Johnson je v ACDC vlastně pořád považovaný za nového zpěváka (smích). Ve finále je to jedno, protože je to už šestnáct let. I když to tak sám neberu, tak vlastně jsem pořád nováček.
Poslední roky se mluví o velkém comebacku Helloween. Jak celé znovusetkání s Michaelem Kiskem a Kaiem Hansenem probíhalo?
Nevím, jestli máš nebo nemáš naše DVD z turné „Pumpkins United“… Když si to vezmeme zpětně, byl to docela veliký úspěch, takže jsme si řekli, že sestavu ponecháme. Teď jsme v tom složení nahráli nové album, i když jsme to neplánovali. Prostě jsme si lidsky i hudebně sedli. Během turné všechno běželo dobře, takže jsme si v určitém bodě řekli, že je škoda to nevyužít. A teď prostě máme nové album.
Věřil jsi ty osobně tomu, že sestava z „Pumpkins United“ spolu nahraje i nové album?
Asi ne. Na začátku jsme neměli žádné plány, rozhodně tedy ne na to, že natočíme album. Mělo to být jen na turné s jednou novou skladbou a chtěli jsme vidět, kam to povede. A během koncertů jsme si všichni řekli, že nám to spolu docela jde a začali jsme si povídat o nových skladbách, albu a plánech do budoucna. Pak si management a nahrávací společnost Nuclear Blast vytvořili nějakou ideu a dali nám nabídku, kterou jsme rádi přijali, protože jsme cítili, že v téhle sestavě to je ono. Jsme teď silnější, navíc bylo jasné, že to album musíme udělat, protože momentální složení je unikátní. Není to kvůli penězům, ale kvůli tomu, že nám to prostě spolu jde jak po másle.
Podle jakého klíče probíhal výběr skladeb na „Pumpkins United“? Chtěli jste klást co největší důraz na osmdesátá léta?
To je dobrá otázka. Ta osmdesátá léta jsou prostě v nás. Já jsem tehdy vyrůstal a dosud si pamatuju, když jsem si v jedenácti letech koupil „Kill`Em All“ od Metallicy. Metallica byla moje srdcovka, stejně jako Slayer, Anthrax i Helloween. A když hraju na bicí, tak to může taky znít jako z té doby.
Jak bys popsal novou desku? Je nástupcem alb „Keeper Of The Seven Keys“?
Jestli je nové album překoná, není na mě a ani to vlastně nemůžu posoudit. Asi bych i řekl, že mě to ani nezajímá. Jde hlavně o to, aby se to fanouškům líbilo. A lidi, co už to slyšeli, tak jsou z toho nadšení Někteří dokonce říkají, že to je úplně nejlepší album Helloween. Jiní zase, že je to naše nejlepší album od nějakého jejich jiného oblíbeného alba. To mě docela dostává, že se to lidem tak líbí. A jak bych novinku popsal? Lidi říkají, že je to biografie naší kapely a naší kariéry. Pro mě je to ale prostě pokračování naší tvorby, jen k tomu přispěli dvě kreativní hlavy, Kiske a Hansen. Prostě tam chceme zachytit naší kreativitu a nápady.
Jak ses zapojil do skladatelského procesu?
Každý z nás se určitým způsobem zapojil. Když mám dobrý nápad, tak vím, že ho můžu říct ostatním. Pak jdu nahrát nahrát dema bicích, ale dělám třeba i různé riffy, a pošlu to ostatním. Pak v tomhle procesu každý přispívá svojí troškou do mlýna a pracuje na tom. Je to tedy skupinová práce.
Překvapilo mě, že žádný kredit na albu si nepřipsal Michael Kiske. Proč podle tebe zůstal mimo tvorbu nové hudby?
Je to asi takhle… I když například já jsem hlavně bubeník, tak taky občas dělám skladby, ale nechlubím se tím. S lidmi, jako jsou Sascha (Gerstner, kytarista, pozn. aut.), Andi (Deris, zpěvák, pozn. aut.) nebo Weiki (Michael Weikath, kytarista, pozn. aut.) nepotřebuješ psát další věci. Můžeš, ale není to třeba. Máme tuny materiálu, takže se do toho nemusíme nutit.
Jako první jste do světa pustili skladbu „Skyfall“. Je podle tebe nejcharakterističtější pro celé album?
Vlastně ani nevím, jestli je to ideální skladba. Šlo o rozhodnutí managementu, který chtěl, abychom ji pro singl vydali v kratší verzi, s čímž nakonec všichni souhlasili, protože ta věc je prostě dobrá. Ale ano, bylo to dobré rozhodnutí, fanoušci byli nadšení a očekávání byla splněna. Já osobně jsem s tím taky moc spokojený.
Od roku 2000 spolupracujete s producentem Charliem Bauerfeindem. Jaký byl jeho největší přínos novému albu?
Celkově je Charlie sám úžasný příspěvek k celému albu. Bez něj by ta deska nebyla taková, jaká je. Od toho je přece producent. Všechny ty kousky, které přineseme, dá dohromady a udělá z toho něco úžasného. Ví, jak na to. V tomhle je pro nás vážně důležitý, protože má zkušenosti a dokáže je použít.
Když už se Helloween vrací (alespoň co se týče personální stránky) do minulosti, jak moc jsi studoval někdejšího hru Ingo Schwichtenberga?
Nejdřív ti k tomu musím říct, že z Inga jsem byl vždycky v úžasu. A když chceš hrát písničky, které hrál on, tak musíš umět hrát jako on, jeho stylem. Pro mě je hodně důležité, když hrajeme starší písničku, kde hrál Ingo, abych to zahrál co nejvíc jako on, protože chci udržet jeho odkaz, který si lidi pamatují. A je hrozné, když někam nastoupí někdo nový a najednou s ním skladby zní jinak. Na tohle jsem až pedant, považuji za nutné držet se původního stylu a zvuku bicích. Takže Ingo na mě rozhodně měl vliv, o tom není pochyb. Na druhou stranu hraju v Heloween už hodně dlouho a různě jsem si posbíral různé styly bubnování, včetně toho Ingova, a udělal jsem si z toho svůj vlastní styl. To jsem teď já.
Je pravda, že jsi album nahrál na starou Ingovu soupravu?
Jooo! Já strašně rád sbírám sety bicích, doma jich mám spoustu. Navíc jsem dítě osmdesátých let. Ta značka bicích, na kterou Ingo tenkrát hrál, se jmenuje Sonor Signature, je slyšet třeba i na „Keeper Of The Seven Keys: The Legacy“. Jako dítě jsem tyhle bicí vždycky chtěl, ale tehdy byly moc drahé. Chtěl jsem je už jen proto, že osmdesát procent skladeb z osmdesátých let má v sobě zvuk těchto bicích. Ten zvuk jim dal určitou tvář. A víš, jak jsem se k Ingově soupravě dostal? Po posledním koncertu turné „Pumpkins United“ jsme měli after party, kde za mnou přišel člověk, který mi řekl, že má Ingovu soupravu bicích, Byl jsem tenkrát strašně unavený, tak abych řekl pravdu, moc mě to nezajímalo. Ale pak jsem si řekl, že by bylo úžasné ten zvuk obnovit, takže jsem mu zavolal a on mi je poslat. Doma jsem si je před nahráváním vyzkoušel, což bylo skvělé. Pak jsme je převezli do studia a byli jsme překvapení, protože i když je ta souprava tak stará, tak zní nádherně. V tu chvíli jsme byli nadmíru spokojeni. Bylo v tom až trochu esoterična, protože jak já říkám, je v nich část Ingova ducha. A to na tyhle věci nevěřím! Ovšem z nové desky je to dost cítit.
Jaká skladba z alba je tvůj osobní favorit a proč?
Pro mě je to „Robot King“. Má v sobě určitý můstek k „Walls Of Jericho“. Na předchozí turné jsme hráli „Walls Of Jericho medley“, která se leckdy natáhla až na padesát minut a kdykoliv jsme to hráli, tak jsem cítil nějakou syrovost a chuť, kterou do toho ty lidi dali, když album nahrávali. S tím pocitem jsem nahrával bicí do „Robot King“, což je důvod, proč bych vybral právě ji.
Dá se očekávat, že s novou deskou vyrazíte znovu na turné. Už víš, jak bude vypadat?
Určitě vyrazíme. Naše celosvětové turné jsme ale přesouvali už třikrát. Teď máme v plánu vyrazit na cesty společně s Hammerfall, což teď dost plánujeme a věříme, že už nedojde k žádným drastickým omezením. Ale tahle doba je pořád dost nestabilní. Musíme proto doufat.
Jsi pátým bubeníkem u Helloween. Mohl bys okomentovat tvé předchůdce? Styl kterého z nich je ti nejblizší?
Určitě mám nejblíž k Ingovi. Vždycky jsem ho obdivoval, protože je prostě legenda, a navždy bude. Já osobně se možná přikláním spíš k technické stránce, někam mezi Inga a Uliho (Kusche, Ingova nástupce, pozn. aut.), se kterým jsem se znal ještě před Heloween. On je přímo bubenické monstrum. Ale mám svůj styl, přestože tito bubeníci jej pomohli zformoval. Zároveň musíš umět hrát jako oni, kvůli starším písničkám, a to v tobě něco probudí. A z toho se v určitým bodě zformuješ ty a tvoje kariéra.
|
