Kdo si pamatuje z devadesátých let rozhovory s Michaelem Kiskem, nevsadil by si na jeho návrat do Helloween ani falešnou pětku. Zpěvák tehdy tvrdil, že nemůže metalovou hudbu ani vystát a že těch pár let, co u Helloween strávil, trpěl z toho kraválu bolestmi hlavy. Stejně tak Kai Hansen po svém odchodu z kapely nebyl ke svým spoluhráčům, zejména k Michealovi Weikathovi, zrovna korektní a nebral si servítky ani při komentářích na album „Pink Bubbles Go Ape“, které vyšlo jako první po jeho odchodu. Jenže čas zahojí všechny rány a proto může dojít k tomu, v co se ještě před nedávnem nedoufalo. Comeback Helloween s Kiskem a Hansenem patří přesně do této kategorie. Na poli tvrdé hudby znamená zhruba to, co návrat Bruce Dickinsona do Iron Maiden, Roba Halforda k Judas Priest a v podstatě i comeback Axla Rose, Slashe a Duffa McKagana v rámci Guns N`Roses. Opět sice vyvstává otázka, nakolik je tento comeback veden hlasem srdce a nakolik částkou, odeslanou na účet muzikantů. Ať je to tak či onak, je tohle přesně to, po čem fanoušci německých dýní třicet let volali. Nebo snad ne?

Je taková i nová deska, kterou jako symbol nového začátku kapela ponechala bez názvu? Může vůbec dostát vysokým očekáváním fanoušků? Ti skalní i zatvrzelí staromilci jistě vyhlížejí kopii obou dílů „Keeper Of The Seven Keys“, mladší fanoušci, milující éru s Andim Derisem by jistě uvítali, kdyby Helloween pokračovali v cestě, kterou přetnulo turné „Pumpkins United“. Může tenhle boj kapela vůbec vyhrát? Nemůže. Od slavných „Keeperů“ uteklo už tolik let, že vracet se se vším všudy do té doby by byla umělecká sebevražda. Nelze dost dobře ani navázat na striktně derisovskou éru, protože jak Kiske, tak Hansen, jsou natolik specifickými umělci, že i tento krok by byl nelogický. Situace je velice složitá a tíha minulosti obrovská. Jestli z toho vyjdou nakonec Helloween vítězně, ukáže čas. Stejně jako prověří i to, jestli se novinka dokáže zařadit mezi jejich klasiku. Teď už to mají ve svých rukách fanoušci…

Pepsi Stone, 20. 6. 2021