V táboře Kiss zavládla po prodejních číslech „Unmasked“ neklidná atmosféra. Horší hitparádové umístění zatím potkalo jen první dvě desky „Kiss“ a „Hotter Than Hell“ a poprvé od třetího alba „Dressed To Kill“ se kapele nedostalo platinového ocenění. To byla pro obchodníky typu Simmonse a Stanleyho velká rána. „Najednou jako kdyby se k nám začali fanoušci otáčet zády,“ zmínil Simmons, který už v druhé větě hned upozorňoval na to, že kapela je po výměně Petera Crisse za Erica Carra v mnohem lepší kondici. Ovšem ani spokojenost s bubenickým postem nemohla zastínit fakt, že doba kissmánie pomalu končila. Někteří fanoušci plně neakceptovali Carra na místě Crisse a nesžili se s jeho maskou lišky. Stále nespokojenější byl i Ace Frehley. Jemu byl sice víceméně ukradený komerční aspekt věci, ale nemohl se smířit s tím, že Simmons a Stanley převzali nadvládu nad kapelou a Carra považovali spíše za zaměstnance než za rovnocenného spoluhráče. Frehley, pomalu očekávající stejný osud, se tak kapele čím dál více vzdaloval, což nakonec došlo do stádia, že se odmítl podílet na přípravách konceptu nové desky.
„Měli jsme jet do studia, přijeli jsme k Aceovi a on ležel v posteli, odkud odmítal vylézt,“ vzpomínal Simmons, „byla to doba, kdy jsem ho nemohl ani vystát.“ Oba hlavní protagonisté spřádali plány., jak se vymotat z poprockové uličky, do které je zavedla alba „Dynasty“ a „Unmasked“. Jako logické se jevilo angažmá producenta Boba Ezrina, který se podepsal pod bestseller „Destroyer“, jenž měl především za úkol zbavit Kiss pozlátka, kterým je obalil jeho předchůdce Vini Poncia. V tu chvíli začal vznikat ambiciózní projekt, jenž měl Kiss ukázat jako na jednu stranu jako vyzrálé muzikanty a na stranu druhou jim vrátit jistou výjimečnost jejich začátků. Plány byly velké, megalomanské… V dobových rozhovorech se začínalo mluvit o tom, že kapela dokonce chystá film plný apokalyptických vizí, kde povstanou jako Fénix z popela čtyři hrdinové – Stanley, Simmons, Frehley a Carr. Ovšem rodící se materiál nabral trochu jiný kurz, než se původně čekalo a než chtrěli fanoušci divokých rock n`rollových dob „Destroyer“ (v souvislosti s Ezrinem) slyšet.
"Na skládání a nahrávání "The Elder" jsem angažoval spoustu lidí. Dělali jsme castingy, vybírali herce, co měli číst dialog. Sjednal jsem specialistu na středověké dechové nástroje, které jsme použili ve "Fanfare". Pozvali jsme orchestr. Zkrátka jsme celý projekt brali nesmírně vážně, až moc vážně, jak se pak ukázalo. Nakonec to dopadlo jako nejméně úspěšná deska Kiss a já chápu proč. Úplně jsme pominuli základní styl kapely, ocitli se naprosto mimo. Patrně to celé nebyl dobrý nápad." Bob Ezrin
Že vzniká trochu odlišná deska naznačovala přítomnost vůdčí osobnosti amerického experimentálního rocku a proto punku Lou Reeda, který si na albu sice nezahrál ani tón, ale přispěl do konceptu svými texty a to hned do tří skladeb. Zvěsti mluvili také o tom, že vzniká album, které bude koncepčního charakteru a které by mělo sloužit jako soundtrack ke zmíněnému albu „The Elder“ na jehož realizaci ale nikdy nedošlo. Deska vznikala až nepřiměřeně dlouhou dobu, první frekvence natáčení byly zahájeny v březnu 1981 a poslední nota dozněla až o půl roku později. Ruku k dílu nakonec přiložil (ač podle svých slov docela s nechutí) i Ace Frehley, jeho vklad je oproti minulým deskám hodně upozaděný, neboť kytarista přišel pouze se dvěmi skladbami („Dark Light“ a instrumentálkou „Espace From The Island“), na řadě míst („The Oath“, „Just A Boy“ a „A World Without Heroes“) musel jeho sólové party nahrát Paul Stanley, ve skladbě „Under The Rose“ jej dokonce zastoupil Eric Carr.
Když album „(Music From) The Elder“ v listopadu 1981 vyšlo, zavládlo v řadách Kiss-army čiré zděšení. Desku sice startovala typická Stanleyho věc „The Oath“, jenž pošilhávala dokonce až po heavy metalu, ovšem po jejím doznění se Kiss mění k nepoznání, nahlížejí do světa britských Queen či mohykánů progrocku Yes či King Crimson. Vše odstartuje kratičká instrumentálka „Fanfare“, na níž naváže až nebývale artrocková „Just A Boy“, poprášená popovým espritem, ovšem vedena v mnohem vážnějším a méně hitovém duchu. Podobně zní i Stanleyho ambiciózní „Odyssey“, tón skladbě udávají velice výrazné aranže smyčců. Simmons sice svým valivě urputným stylem doběla rozpálené fanoušky zchladil v „Only You“, ovšem i v ní by člověk bývalé „Krále nočního světa“ hledal takřka lupou. Podobně je tomu také v monumentální „Under The Rose“ z pera Erica Carra a nakonec i v baladě „A World Without Heroes“, jež ukazuje Simmonse až v nepřirozeně rozněžnělé poloze (kanoucí slza ve videoklipu…). Druhá jmenovaná (netradiční, ale nepopiratelně skvělá věc) přežila i v dalších letech, když ji Kiss oprášili v roce 1995 pro své vystoupení MTV Unplugged.
Typičtější polohu Kiss, ač méně rock n`rollovou, než by se čekalo, prezentují (kromě úvodní „The Oath“) také Simmonsova „Mr. Blackwell“, v níž rezonuje starý styl kapely, Stanleyho (ve spolupráci se Simmonsem) „I“, jež by se s přivřením obou očí dala považovat za typickou práci kapely a především obě věci Ace Frehleyho – jak skotačivější „Dark Light“, tak zejména instrumentálka „Escape From The Island“, což je nejtvrdší věc na albu, silně koketující se stále populárnějším heavy metalem. Ovšem ani to nebyla přesně ta věc, jakou chtěli fanoušci slyšet. Čekali další „Rock And Roll All Nite“ nebo „Detroit Rock City“, ale dostalo se jim spíše quazirockové opery, ostře kontrastující s místy až metalovým zněním. Navíc i fakt, že se zejména Stanley a Simmons představili s radikálně zkrácenými účesy, nebyl nic, co by zafungovalo jako lákadlo. Spíše naopak.
Ta deska je zajímavá, ale ani trochu nezachytila ducha kapely. Myslel jsem si, že to bude taková experimentální záležitost, která vznikla podle kratší povídky "The Elder", kterou jsem napsal... Je to jako špatná deska Genesis, není tam prostě dost pořádných skladeb, je to moc pompézní. Začali jsme ztrácet kontakt s realitou a vlastně jsem tuhle desku natočili pro kritiky. Gene Simmons
Přestože je „(Music From) The Elder“ kvalitní a ambiciózní deska, dopadl tento projekt hodně špatně. Kritici se Kiss vysmívali za jejich výlet do serióznějšího prostředí, fanoušci album nedotlačili ani ke zlatému ocenění, což znamenalo největší propadák v kariéře kapely. Bylo nutné věci od základu přehodnotit. Gene Simmons stále více pokukoval po světě filmu a užíval si života celebrit po boku zpěvaček Cher a Dianny Ross a nezúčastněnost Ace Frehleyho, ruku v ruce s jeho závislostmi na alkoholu a drogách, se dostala až do neřešitelného stavu. Vydavatelská firma Casablanca začínala dokonce uvažovat, že Kiss propustí ze svých služeb, místo toho pustila na trh kolekci „KIllers“, jež kromě starých věcí ze sedmdesátých let, představila také čtyři nové skladby, výhradně z autorské dílny Paula Stanleyho. Ty měly za úkol zklidnit situaci po poprockové „Unmasked“ a art/progrockové „(Music From) The Elder“, což se povedlo, protože především „I`m A Legend Tonight“ a „Nowhere To Run“ jsou velice vydařené věci, přenášející Kiss do zářivějších osmdesátých let. Ovšem k dalšímu výbuchu přímo v srdci kapely se už schylovalo.
|
