Nick Hogg znovu zcela překopal sestavu svého studiového projektu. Vypadl z ní kytarista a zpěvák Rob Wylde i bubeník Paul Newdeck, kteří se věnují své úspěšné kapele Midnite City, skončil v ní však i zpěvák Philip Lindstrand. Jakoby bublina splaskla. Nitrate udělali velký dojem svým debutovým albem „Real World“ z roku 2018, jež se pyšnilo výtečným a nablýskaným AOR, které sice nebylo nikterak objevné, ale mělo tak velkou dávku hitového potenciálu, až nejeden posluchač zalitoval, že Nitrate je jen striktně studiový projekt a skladby z něho těžko kdy uslyší naživo. Dvojka „Open Wide“ byla natočená v pozměněné sestavě, což se promítlo hlavně u pěveckého postu zpěváka. Šlo rovněž o dobré album, ale už se objevily pochybnosti. Projevil se naprosto nulový vývoj a bylo jasně slyšet, že Hogg tvoří své skladby podle jedné formule. Byť velice příjemné a kvalitní, ovšem moment překvapení či vzrušení, který přivodila deska „Real World“, byl nenávratně pryč.
Změna kompletní sestavy na novince „Renegade“ mohla značit záblesk naděje v možném překračování mantinelů. Hogg nehledal muzikanty v odlišném ranku, ale přece jen přítomnost mladého švédského vokalisty Alexandra Strandella, či zatím nepříliš známých bratrů Martinových mohla naznačit, že by Nitrate mohli přijít s dravějším materiálem než na „Open Wide“. Ovšem oznámení, že na producentské židli zasedne mistr konzervatismu Alessandro Del Vecchio, dalo jasně na srozuměnou, že žádná překotná změna se konat nebude. A skutečně tomu tak je. Přestože se znovu nejedná o špatnou nebo průměrnou nahrávku, nulový vývoj je největším zklamáním. „Renegade“ se dobře poslouchá, ostatně jako Nitrate vždy, ale vše je natolik předvídatelné, že se lehce může stát, že album pustíte jedním uchem dovnitř a druhým hned ven. Je to sice škoda, ovšem budete se tomu bránit jen velmi těžce.
Čistě po formální a hudební stránce je „Renegade“ dokonalé album. Najde se na něm řada hitů, mezi nimi kraluje „Big City Lights“, která mohla v osmdesátých letech bourat hitparády. To je její největší deviza (stejně tak jako celého alba), ale i problém. Doba je už trochu jinde a když vydáte takřka totožně znějící album během čtyř let, už to začíná zavánět něčím nevábným. Možná je to pro „Renegade“ příkrý odsudek, jelikož si jej ta deska neslouží, ale tato skutečnost sníží požitek z poslechu alba o několik stupňů. I díky vědomí, že Hoggova inspirační studnice začíná docela vysychat. Pořád dokáže napsat dobrou skladbu, ale po znalosti předchozí dvou alb už máte naprosto zřetelně pocit, že jste ji někde předtím slyšeli. To, co na „Open Wide“ bylo vlastně jen v náznacích, se zde projevuje v celé nahotě.
„Big City Lights“, úvodní „Danger Zone“, titulní „Renegade“ nebo „Edge Of Surrender“. To jsou názvy nejpodařenějších skladeb, které mají šanci stát se pro milovníka AOR velkými hity. Ovšem za předpokladu, že neznáte klasická alba Journey, Survivor nebo obě předchozí desky Nitrate. Takhle se jedná „jen“ o dobré věci, stojící v celku, který začíná nudit. Kdo by si to před třemi roky pomyslel, že by Nitrate mohli vydat album, které svým poslechem nebude fanoušky nabíjet… Že by to bylo Del Vecchiovým zásahem, který už řadě projektů otupil hrany urputným držením se stylových (velice úzkých) mantinelů? Nebo Hogg, jako hlavní autor materiálu, se spokojí s dalším velice podobně znějícím albem a nemá odvahu více zaexperimentovat?
„Renegade“ nejde poslat ke všem čertům, protože v zásadě je to dobrá deska. Nejde jí ale ani zcela vychválit do nebes, jelikož na ní Nitrate definitivně ztratili své původní kouzlo. Hůl ještě lámat netřeba. Uvidíme, zda příští nahrávka přece jen nebude překvapivější…
|
