Na už tak hodně bujné švédské scéně vyrostlo další jméno, které potvrzuje, že klasický hard rock je v této skandinávské zemi stále žádaným zbožím. Kapela není tvořena žádnými zelenáči, kteří rockovou hudbu ovlivněnou sedmdesátými či osmdesátými lety hrají jen velmi zřídka, ale pěticí ostřílených muzikantů, jenž už mají v kapse životopisy, odpovídající veteránům koncertních pódií. Přesně to jsou Mad Invasion, projekt takřka ještě s mokrým rodným listem, ale už nabízející debutové album „Edge Of The World“. Je však na scéně místo pro další podobnou partu? Zdá se, že ano, zejména když debutová deska, ač má pár novorozeneckých nemocí, může být příslibem do budoucna, protože nabízí skutečně fortelný hard rock vyrostlý na tradicích Deep Purple, Rainbow, UFO nebo Bad Company. Tito velikáni jsou jména, na nichž se muzikanti tvořící Mad Invasion jistojistě shodnou…
Základem kapely je spojení zpěváka Petea Sandberga, kdysi člena Madison, Snake Charmer či Midnight Sun a producenta Björna Dahlberga (Billionaires Boys Club, bad Habit a další), zde působícího v roli kytaristy. Tyto dva doplnil základní člen AOR/hardrockových Bad Habit a někdejší kytarista hairmetalových Bai Bang Hal Marabel a rytmická sekce v podobě basisty Matse Jeppssona (jinak Raise Cain či 69-HARD) a bubeníka Matse Bergenze, člena Unit nebo Mister Kite. Už při pohledu na ta jména je jasné, že řemeslně album zklamat nemůže, navíc když kapela oznámila, že na desce se v roli speciálního hosta objeví i bubeník Scorpions a někdejší dlouholetý člen Motörhead Mikkey Dee. Ovšem řemeslná stránka není všechno a v dnešní době je už samozřejmostí. Důležitá je především kvalita skladeb samotných…
Ta se naštěstí u Mad Invasion pohybuje v nadprůměru, což u podobně poslepovaných superskupin nebývá úplně jistotou. Album sice také nedopadlo na výbornou, ale přece jen je cítit potenciál, který z něho dělá dobrou a příjemnou desku. Důležitá je její pestrost. Mad Invasion se pohybují v několika sférách, od zatěžkaného hard rocku, kde je cítit vliv Black Sabbath, po komerčnější věci, přičemž některé skladby mohou být dobrými žánrovými hitovkami. Převládá (zejména v úvodu desky) tvrdší tvář kapely, umocňována i temnější atmosférou, ale najdou se místa, kde se těžká mračna rozestoupí a hudbu kapely prozáří hřejivé slunce. To se stane ve chvíli, kdy po riffovějších věcech „Edge Of The World“ „Devil`s Calling“ (právě zde si zabubnoval Mikkey Dee) nebo „Destruction“ přijde v polovině alba skladba „Until The End“, jež změní poněkud dusivou a nepřístupnou náladu.
„Until The End“ je hit se vším všudy. Má lehkou atmosféru, funkčně zaranžované klávesy a silný refrén, který by snesl i stadionovou prezentaci. Tak přívětivou tvář sice Mad Invasion neukazují často, ale pokud k tomu přece jen dojde, je to vždy lákavé osvěžení. Stane se tak ve „Fallen Angel“, která má naoko tvrdou slupku, ale pod ní bublají hitové ambice a zejména pak v „Trial By Fire“, opatřené skvělým hravým refrénem, jenž by mohl být pravým soustem pro rocková rádia. Obě tyto skladby Mad Invasion doplnili temnějšími kompozicemi „Walking In The Shadows“ a „Cry Mercy“, v nichž si nelze nepovšimnout vokálních manýr Ronnieho Jamese Dia, přestože se Sandberg nepouští do podobných hlasových eskapád jako někdejší frontman Rainbow a Black Sabbath, ovšem to ovlivnění je zde velice dobře patrné. Není na škodu. Mad Invasion si zachovávají i v těchto chvílích vlastní osobitost, která ještě není tolik silná, ovšem na dalších albech má potenciál se rozvíjet.
Na debut je kolekce „Edge Of The World“ slušná práce. Poslech alba rozhodně hardrockového fanouška neodradí, protože se mu dostane takřka všeho, co v dnešní době tento styl (pravda, už trochu vyčerpanější) dokáže nabídnout. Doba velkých alb ze sedmdesátých a osmdesátých let je pochopitelně dávno minulostí, ale Mad Invasion nabízejí soudobou alternativu, neboť v daném žánru ještě dokáží natočit dobrou desku.
|
