Poslední měsíce byly pro Davida Ellefsona turbulentní období. Poté, co se před deseti lety opět usadil v srdci Megadeth, které kdysi pomáhal Daveovi Mustaineovi stavět na nohy, už to vypadalo, že ti dva se znovu stali nerozlučnými brachy, kteří spolu kapelu dotáhnou až do konce. Chyba lávky. 24. května letošního roku svět obletěla zpráva, že Mustaine z Megadeth Ellefsona bez milosti vyrazil. Důvodem prý mělo být Ellefsonovo soukromé video se sexuálním obsahem, které uniklo na internet. To vše zapůsobilo na prudérního Mustainea jako rozbuška a ve chvíli smazal bezmála čtyřicetileté přátelství a svého věrného parťáka vypoklonkoval s tím, že nechal smazat jeho party na připravované desce Megadeth. Co za tím stálo ve skutečnosti lze jen těžko odhadovat. Je docela těžké uvěřit tomu, že by za vším bylo jen video sexuálních hrátek, protože si člověk dobře vzpomene, že v minulosti mohl sledovat domácí porno Tommyho Lee a Pamely Anderson či dovádění Breta Michaelse z Poison hned s několika dívkami najednou. A zrovna od Megadeth by se podobně upjaté chování očekávalo jen stěží. Ale to je pravděpodobně dáno dnešní pokřivenou a pokryteckou náladou v současné Americe, která mohla Megadeth připravit odmítnutí ze strany pořadatelů koncertů a tím pádem i zkrátit Mustaineovy výdělky.
Ať už to bylo, jak chtělo, realita je taková, že Ellefson je z Megadeth už pravděpodobně nenávratně pryč, ale hlavu do dlaní rozhodně nesložil. Vždy byl muž činu a především v novém tisíciletí, kdy se zbavil škodlivých návyků z minulosti, rozjel řadu projektů. Novou kapelu The Lucid plánoval už v době, kdy stál ještě pevně Mustaineovi po boku. Kořeny této party sahají do největšího pandemického řádění, tedy do poloviny roku 2020, ovšem spolupráce jednotlivých muzikantů má datum mnohem starší. A to i přesto, že pocházejí z naprosto rozdílných žánrových končin. Společně s Ellefsonem totiž The Lucid tvoří bývalý kytarista hairmetalových formací Bang Tango a Kik Tracee, příležitostný herec Drew Fortier, zpěvák grungeových Sponge Vinnie Dombroski a bubeník industriální mašiny Fear Factory, stejně jako dávných věrozvěstů Nové vlny britského heavy metalu Raven. Mike Heller. Na první pohled parta velmi nesourodá. Ovšem, jak říká Ellefson, důležité při tvorbě je vždy přátelství. A toho se mu v Megadeth už nedostávalo.
Možná kvůli rozdílné hudební minulosti, která utvářela osobnosti všech čtyř muzikantů, zní deska pestře až poněkud nesourodě. Není to chyba ani zápor, ale právě kvůli tomuto aspektu vyžaduje o trochu více poslechů, než do sebe začne zapadat. Když odstartuje dravou „Maggot Wind“, působí to jako střet světa Megadeth zhruba z období alb „Countdown To Extinction“ a „Youthanasia“ a grungeové revolty první poloviny devadesátých let. Skladba se více kloní k seattleskému zvuku, drtivě thrashová tempa jsou nahrazena rozvláčnějšími momenty. Trochu podobně tomu je i u následujících „Deaths Of Despair“ a „Spoiler Head“, v nich se však staví spíše na sekaných kytarách a groovemetalovém základu. Zde už závan Seattlu není tak citelný a obě skladby mohou zachutnat starým fanouškům Megadeth.
Ty však čeká šok hned ve věcech příštích. Sound kapely se pročistí a do popředí začne vystupovat skladatelský rukopis Drewa Fortiera. „Hair“ je kompozice, která by klidně mohla mít své místo v repertoáru Bang Tango nebo dalších kapel z klubové scény Sunset Stripu osmdesátých let. Ještě dál jde balada „Maskronaut“, těžící z podobného základu jako „Hair“, ovšem navrch přidávající trochu post-grungeového balastu. Pak se ale deska vrací k tvrdosti… „Damned“ nabízí spojení moderního hard rocku a groove metalu, opatřené výrazným refrénem, což z ní dělá tutovku budoucích koncertů, a „Breech Boy“, těžce garážová záležitost, zase láká na dřevní vůni undergroundových začátků hardcorové scény, ovšem s ostřílených muzikantů a soudobým zvukem. Po dvou úderný a tvrdých skladbách se konec alba nese znovu v poklidnějším duchu. The Lucid už zde nejsou tak hitoví jako v „Hair“. „Pigs And Sons“ kapela rozčísne pořádně tvrdým riffem, stojícím na pochodové rytmice, přes mírný závan elektroniky pak rozehrává jinou hru, která se znovu dotýká nejslavnější éry grunge. Finální „Parade Of Spit“ stejně jako „Maskronaut“ zamíří do baladických vod, kde je znovu cítit jistá módní post-grungeová tvář, mísící se až s popovějšími melodiemi. I to je jedna z tváří kapely, která se ukazuje být velmi variabilní.
Její kvality a skladatelskou formu potvrdí až další deska. Debut zní velmi ambiciózně a pestře, ještě zcela však neodhaluje skutečný potenciál kapely. Není primárně určen pro fanoušky Megadeth, ale ani Sponge, Bang Tango či Fear Factory. Od všech těchto kapel si bere jen část a do popředí staví vlastní osobitost. Jak je silná, ukáže čas.
|
