K uvedení rozhovoru s hořovickými Ravenlaw jsem se rozhodl využít pouze lakonického konstatování, že hlavním důvodem k jeho uskutečnění se stalo letní vydání alba „For the Sign of Trident Crossed“. Objasnění toho, jaký je nejvyšší možný počet stránek bookletu v CD, k čemu je dobrá znalost cizích jazyků, jak možná probíhá spolupráce s japonským organizovaným zločinem, či u koho všeho může drancovat metalová kapela nápady, se svérázně ujal frontman Pavel Medonos, řečený Medouch.
Jak se přihodí, že se z revivalu Nightwish stanou Ravenlaw? Co bylo hlavním impulsem k tomu pustit se do vlastní tvorby?
Songy jsem začal psát ještě v době, kdy jsme s úplně jinými lidmi zkoušeli dát dohromady rockovou kapelu na takové ty klasické odrhovačky, na kterých se člověk učí hrát, „Breaking The Law“ a podobné. Už tehdy jsem se své songy snažil procpat do repertoáru, ale ostatní je nechtěli hrát. Pak mě kontaktovala Míša, zpěvačka z Nightfall Nightwish revivalu, že jim chybí klávesák. Moc se mi do toho tehdy nechtělo, protože jsem zrovna v jednom dalšim Nightwish revivalu skončil, po nějakém překecávání jsem ale nakonec kývnul. Asi rok na to jsme se s jejich kytaristou Hříbkem vykalili na prvním Metalfestu v Plzni a založili Ravenlaw. Postupně se takhle přidali další kluci z revivalu a začali jsme zkoušet bokem, byli to stejní lidi a měli jsme i stejnou zkušebnu, což bylo plus. Pak jsme několik let hráli v Ravenlaw a v revivalu najednou, mockrát jsme sami sobě dělali předkapelu, až nám po deseti letech došlo, že nás revivalování už nebaví a Nightwish jsme pověsili na hřebík.
V průběhu léta jste vydali své druhé album „For The Sign Of Trident Crossed“. Můžeš přiblížit, co na něm posluchač najde?
Old school epický power metal jako z osmdesátek. Nesnažíme se znovu vymyslet kolo a moderní zvuk je pro nás sprostý slovo. Najdete tu muziku, kterou u nás moc kapel nehraje. Fanoušci her, podle kterých je album napsáno (Heretic, Hexen) si navíc připomenou příběh, který kdysi sami prožili.
V čem je největší posun mezi debutovou nahrávkou a „For The Sign Of Trident Crossed“?
Asi hlavně zvuk a struktura songů. Náš debut byl hodně přímočarý a natočený podomácku, tady máme víc variace v kompozici a zvuk ze studia. Taky jsme přidali druhého kytaristu, takže mnohem víc protěžujeme zdvojené kytary a různé vyhrávky. Jsme obecně lepší muzikanti než tehdy a taky máme o něco tlustší booklet, dorovnali jsme Rhapsody na „Power of the Dragonflame“, dvacet osm stran a to je největší možný počet, kdy to jde ještě vyndat z krabičky. Na ničem jsme nešetřili. (smích)
První desku jste nahrávali ve zkušebně, druhá už vznikla ve studiu Hellsound. Proč padla volba na tohle studio?
První desku jsme sice nahráli ve zkušebně, ale mix probíhal už tehdy v Hellsoundu. Důvod byl jednoduchý – chtěli jsme co nejvíc ušetřit, ale mít zároveň i zvuk, co není jak ze zkušebny. Po tom, co jsme spoustu CD prodali, jsme našetřili nějaký peníze a začali to brát trochu vážněji, rozhodli jsme se vrazit to do kompletního týdne natáčení u Kapáka v Hellsoundu. Jsou věci, co ve zkušebně prostě pořádně udělat nejdou, hlavně bicí, na to potřebuješ v první řadě místnost s potřebnou akustikou, v druhý řadě někoho, kdo umí napolohovat všechny mikráky a zná všechny zákulisní fígle. Obojí jsme v Kapákovi našli, navíc mu nevadí, když mu celý týden squatuješ v baráku a pokryješ podlahu plechovkama od piva, proto jeho studio. Jo a taky je to jediný studio, který známe. (smích)
Věděli jste od začátku, jaký zvuk chcete na desce mít, nebo je konečná verze výsledkem experimentů a bádání? Který systém nahrávání je pro tebe zajímavější, ten, když jste sami svým pánem nebo ten, při kterém se může zapojit poradní hlas z venku?
Máme s klukama rozdílné názory na zvuk, takže jsme místy tahali za provaz z různých konců a výsledek skončil někde uprostřed, ale i tak se naštěstí povedlo dosáhnout zvuku, co má jasný xicht a koule a není to jenom nemožný kompromis, co nikoho neurazí. Je fakt, že potřebuju někoho, kdo mě krotí, ale zas je potřeba aby někdo řekl, že tohle zní na hovno a takhle to bude znít líp. Ve studiu nikdy nebyl výrazný konflikt, všichni nějak přispěli. Kapák už od minule věděl, že mám podle jeho slov „fakt zvláštní svět“, tak mi do toho mluvil, jen když viděl, že dělám vyloženou volovinu. To je přesně systém co mám rád, poradní hlas existuje, ale nesnaží se tě někam tlačit. Každopádně jsme věděli, co přesně nás štvalo na zvuku minulý desky a to všechno jsme opravili. Jsem blázen do osmdesátek, kdy se alba nebála znít jinak i za cenu z dnešního pohledu různých prohřešků, například topení alba v reverbu. Kapely šly snadno rozlišit podle zvuku. Dneska mi zní všechno stejně, všichni použivají ten samý sample kopáku, všichni mají všechny nástroje perfektně slyšitelné v každý chvíli, každý nástroj má pro sebe přesně vyříznutý chlívek ve frekvenčnim spektru takže zní plasticky a ploše, všechno je kompresorem stlačený tak, že headroom prakticky neexistuje a každý nástroj dusí všechny ostatní, protože to musí znít nahlas na špuntech od mobilu, hnus. Pár obskurních kapel se naštěstí nebojí znít jinak ani dneska. Cauldron Born, Cirith Ungol, Slough Feg, Atlantean Kodex, apod.
Texty na aktuální desce jsou zaměřené na videohry. Je to cesta, jak se dostat k lidem, kteří by se jinak k vaší muzice nedostali, máš nějakou zpětnou vazbu od vašich fandů ohledně tohoto tématu?
Ne, je to prostě jenom jedno z míst, kde brát námět, o čem text bude. Je to jako s knížkami nebo filmy, jiný způsob vyprávění příběhu. Většinou si nevěřím tolik, abych příběhy songů vymýšlel sám, tak jednoduše beru to, co znám a mám rád. Koho zajímá nějaký blekotání o lásce, já chci slyšet song o stroji, který bloumá potemnělou stanicí, sbírá mrtvoly a dělá z nich kyborgy na rozkaz vyšinutý umělý inteligence (song „Cortex Reaver“ z minulého alba, pojednává o hře System Shock). Aktuální deska je koncepční, věnuje se příběhu z her Heretic a Hexen. Komukoliv, kdo si je pamatuje, to musí brnkat na nostalgickou strunu. S hraním na klávesy (a muzikou obecně) jsem začal, protože se mi hrozně líbil soundtrack k Hereticovi. Chtěl jsem to umět zahrát. A tohle album je takový poděkování lidem, co ty hry udělali a kterým vlastně vděčím za svojí muzikantskou dráhu. Mimochodem posílal jsem to Kevinovi Schilderovi (skladatel soundtracku) a moc rád si pokecal a zavzpomínal na tu dobu.
Neuvažovali jste o tom zkusit vaší muziku dostat do nějaké videohry?
I když máme songy o videohrách, není to něco, co by fungovalo jako soundtrack. Jsou to klasické metalové struktury sloka, bridge, refrén, sólo. A hlavně je tam zpěv. To by ve hře nefungovalo, protože to není podkres, krade si to moc pozornosti pro sebe. Je to jako s videoklipy kapely Unleash the Archers, který jsou tak dobrý, že kvůli nim vůbec nevnímám muziku. Myslím, že stejnou blbost jsme udělali s klipem k „Xenomorph‘s Hive“.
První, kdo mi v souvislosti s vaší muzikou přišel na mysl, byli Manowar. Jaký vztah k téhle kapele mají členové Ravenlaw. Kde jsou další inspirační zdroje u vaší kapely?
Máme to napůl, půlka kapely je nenávidí a půlka miluje. Pro mě je to srdcovka, je mi úplně u prdele co se o nich povídá, je to jedna z těch kapel, co mě dostaly k metalu a je to domov jednoho z nejlegendárnějších hlasů vůbec. Když jsem na nich byl poprvé, stál jsem skoro vepředu a všichni kolem si nasazovali špunty do uší (nejhlasitější kapela světa, všichni to znají), začali zvučit kopák a já si říkám, že to není až tak nahlas, jenže to šlo jenom z monitorů na pódiu. Když to pustili z PAčka, objevila se týpkovi přede mnou v kelímku s pivem vlna jako v Jurským Parku, když přijde T-Rex (smích). Nezapomenutelný. Z dalších kapel plaveme stylově někde mezi Rhapsody, Virgin Steele, Grave Digger, Manilla Road a Bal-Sagoth. Inspiraci ale nasávám na nejrůznějších místech. Intro k „In the Wake of Evil“ je mix začátku songu „Awaken Unto Darkness“ od Helstar a „Straight From Hell“ od Angel Witch. V refrénu „King Imperial“ jsem vykradl „Duhovou Vílu“ od Zagorky. Riff v „The Schismatrix Sypmhony“ je variace na muziku ze čtvrtý úrovně prastarý videohry Mighty Final Fight z konzole NES. Riff v „Exile as Reward“ je něco, co jsem myslel, že slyším dělat kytaru na konci songu „Cry Wolf“ od Venom, když zrovna přijížděl autobus a zvuk motoru mi přeřval sluchátka. Klávesový lead v „Metalkiller“ pochází z titulní obrazovky Game Boy hry Volley Fire. Riff v „Icon Of Sin“ (jejíž název samotný je ukradený z posledního levelu Dooma 2) si je nápadně podobný s jedním motivem ze seriálu My Little Pony….kradu kde se dá. Jo promiň, inspiruju se, kde se dá. (smích)
Jak vlastně vzniká vaše muzika, je to výsledek práce celé kapely nebo je v Ravenlaw z tvůrčího hlediska nějaká dominantní osobnost?
Songy skládám já. Nahraju doma demo, rozešlu to kapele, vyslechnu si nekonečné, ale zcela oprávněné kecy o tom, že mi neladí kytara, že všechno je mimo rytmus, že tenhle bicí přechod je absolutní nesmysl, sólo se nedá zahrát… pak se slezem ve zkušebně, kluci si předělají některý party podle sebe, případně něco přidají, párkrát to zahrajeme dokola a skladba je na světě.
Podle šuškandy už by mělo být v současné době z větší části hotové další album. Můžeš o něm prozradit něco víc?
Songy jsou skoro všechny hotové ve fázi dema. Ještě potřebuju napsat jeden, pak to všechno nazkoušet a můžeme se pustit do natáčení. Bude to tematicky sci-fi a struktura songů bude mnohem složitější než doteď. Taky přitvrdíme a místy dojde i na black metalový krákorání, mám prostě rád Bal-Sagoth. Bude na něm naše dosud nejšílenější skladba „The Schismatrix Symphony“. Je to nejlepší věc, co jsem kdy napsal. Jde o zpracování knížky od Bruce Sterlinga, když jsem ji dodělal, poslal jsem mu mp3ku s věnováním a dlouhý dopis, kde mu za tu knížku děkuju. Odpověděl mi „Odpouštím ti chlape, moje žena taky vyrábí šílenou muziku a dává jí na internet“, hrozně mě to rozsekalo. (smích)
Podařilo se vám v téhle zvláštní době dostatečně představit vaší desku živě, měli jste během léta prostor k její prezentaci, případně chystáte nějaké další aktivity na to. Jak album dostat k posluchačům?
Pár koncertů v létě naštěstí proběhlo, CD jsme křtili na fesťáku Mad Metal Maniacs v Šanově u Rakovníka. Na rozdíl od minule jsme se teď nevyprdli na rozesílání po časopisech a rozhodili jsme album na všechny myslitelné streamovací služby. Ozval se taky eshop Metalgate, který naše cd teď prodává. Vedle toho distribuujeme klasicky poštou tomu, kdo si napíše. První měsíc po vydání jsem strávil na poště a rozesílal do Uruguaye, Hondurasu, Španělska atd. Stejně jako u minulého alba ale zatím největší objednávku máme od japonského obchodu S.A.Music v Osace. Kdybych nevěděl, jak Japonci milují metal, myslel bych si, že přes nás perou peníze. (smích)
Čím bys příznivce metalu nalákal na vaši show a který koncert považuješ v historii Ravenlaw za nejvydařenější?
Předně tenhle styl u nás moc kapel nehraje, thrash, death a black jsou mnohem rozšířenější. Přitom je vidět, že je oblíbený a lidi na něj paří, možná že jsme něco jako záblesk z minulosti, kdo ví. Kdo má rád tradiční metal a chce vidět partu týpků mávat kolem sebe motorovkou a řezat hlavy plyšákům, je srdečně zván. Nejradši vzpomínám na slavnosti města v Biskupicích na Moravě. Hrálo před námi Turbo a přišlo fakt mraky lidí, hráli jsme na střeše statku bleskový půl hodinový set na úplný závěr a byl to nejlepší koncík, co jsem kdy odehrál. Koncert v německým Dorsheimu byl taky povedený. Chcípnul nám startér, tak jsme museli pustit auto z kopce a modlit se, aby chytlo, načež jsme se vykalili na oslavu a tankovali se zapnutým motorem. Všechno jídlo zdarma jsme směnili za alkohol, pořadatel musel klukům balit špeka, protože to nikdo z nich neumí. Pokřikovali jsme obscénnosti na německou zpěvačku předkapely, načež se otočila a začala mluvit česky. A ten pocit pohody, když jsme měli před začátkem setu spoustu času dát si pár piv, načež jsme zjistili, že „Umbau & soundcheck“ na programu není název kapely a začala panika a hektický nošení aparátu. Muzikantský život...
Ravenlaw existují dvanáct let, co od vašich začátků se z tvých představ o fungování kapely a vlastních ambicí naplnilo, jaké představy tě opustily a jaké naopak přibyly?
Nevěřil bych, že vydržíme tak dlouho. Chodím často po koncertech a v undergroundovým podhoubí jsem viděl spoustu kapel vzniknout a zase zaniknout, málokterá to dotáhne alespoň na jedno CD, takže jsem docela hrdý na naše dvě a třetí na cestě. Přisuzuju to hlavně tomu, že jsme si s klukama sedli, pořád spolu někde paříme a hlavně nemáme problém posílat se navzájem do prdele.
Opustila mě představa, že si budu muzikou vydělávat a nahradila ji mnohem realističtější, že s ní nebudu aspoň prodělávat. (smích) Dneska mi přijde jako dobrý cíl dostat se na jeden z větších fesťáků, klidně jako kapela na neděli ráno. Věci se hýbou mnohem pomaleji, než jsem si myslel, ale hýbou se.
|
