Kdo mohl čekat, že se projekt Me And That Man stane pro Nergala v podstatě stejně důležitým jako Behemoth? Že je to nesmysl? Rozhodně ne, když se podíváme na činnost v posledních pěti letech, tak Behemoth pustili na trh jen album „I Love You At Your Darkness“ a Me And That Man přicházejí už s albem třetím. Prvotní forma projektu sice vzala za své, neboť Nergal se nepohodl s britským hudebníkem Johnem Porterem, ale místo něj je v současné době opulentní spektákl, mnohem větším než si Nergal v začátcích určitě představoval. Ovšem původní překvapení z temného country/bluesrocku už odeznělo a zůstala jen forma, do které se lije už potřetí prakticky totožné těsto?
Na „New Man, New Songs, Same Shit Vol. 2“ Nergal znovu představuje plejádu hostů, ještě hvězdnějších než na předchozím počinu. Nergal, jenž na desce nechal otisk zejména jako skladatel (nezpívá ani jednu ze skladeb), chtěl vsadit na pestrost. Tomu by odpovídalo složení hostů, které principál pasuje do nezvyklých rolí, což je pochopitelně velmi zajímavé. O poznání méně zábavná je samotná náplň alba. To, co v případě debutu „Songs Of Love And Death“ fungovalo takřka ultimátně a na „New Man, New Songs, Same Shit, Vol. 1“ se ukázalo být pořád zajímavým, zde začíná prostupovat rutina, hraničící v krajních případech až s vykrádáním sebe sama. Skladby jsou stále dobré, jenže i do nich se začíná vkrádat pocit, že člověk něco podobného slyšel na předchozích albech. Že by Nergal usnul na vavřínech minulých úspěchů?
Někteří z vybraných hostů se ukázali být trefa do černého. Kupodivu nejvíce zaperlil pravděpodobně Blaze Bayley, jenž svůj hlas, až hardrockově našponovaný, dal do služeb monumentální blues/hardrockové skladbě „All Hope Has Gone“ (vyloženě v ní čaruje i kytarista Exodus a Slayer Gary Holt), což je věc, která by mohla zdobit klasická alba Deep Purple, Whitesnake či Bad Company. Bývalý vokalista Iron Maiden předvádí až strhující výkon, jenž by mohl definitivně přesvědčit ty, kteří na něj házeli hromady hnoje v devadesátých letech, kdy stál v čele Železné panny. Výborně se prezentuje i Ralf Gyllenhammar ze stonermetalových Mustasch v „Coldest Day In Hell“, kde mu zdatně sekunduje Doug Blair z W.A.S.P. Stejně jako Bayley, Gyllenhammer se dere do výšin a jeho neučeasný hlas v této poloze zní až pozoruhodně dobře. Velmi dobrou skladbu „Under The Spell“, plnou mystické atmosféry, dostal předestřenou Tobias Forge z Ghost, který se představuje pod svým dávným pseudonymem Mary Goore, pod nímž působil u hairmetalových Crashdïet. Forge dokázal atmosféru Ghost přenést i do Nergalovy skladby, čímž vznikl zajímavý kompilát dvou významných skladatelů.
Zmíněné tři písně jsou nejzásadnější z celé desky, které posluchače bez výhrad potěší. Jinde to tak slavné není. Skladbám „Goodbye“ a „Angel Of Light“ nepomohly ani křehké ženské vokály Alissy White-Gluz, respektive Myrkur, s otřepanou „Silver Hallide Echoes“ nedokázal nic udělat ani Randy Blythe z Lamb Of God, který se představuje ve velmi specifické, vyklidněné poloze. Někdejší frontman Immortal Abbath svým neotesaným hlasem škodí jinak slušné „Losing My Blues“, v níž jsou ozdobou kytarové laufy někdejšího hráče W.A.S.P. Chrise Holmese. Nejhůř dopadl otvírák „Black Hearse Cadillac“ (ač vklad dnes už zesnulého Hanka von Helvete, někdejšího předáka Turbonegro, je bezesporu cenný), ve kterém Nergal až příliš opisoval z minulých dvou alb a posluchače na začátek spíše odradil než aby jej navnadil na věci příští…
Kdyby neexistovali první dvě desky Me And That Man, byla by novinková kolekce potěšující záležitostí. Takhle se jedná jen o velmi dobré album, které definitivně ztratilo punc jedinečnosti a překvapení. Schází mu větší osobitost, což byl aspekt, na němž Nergal v začátcích Me And That Man stavěl především.
|
