Když zabloudíte na stránky hannoverské hard rockové party Victory a mrknete na její životopis, vlastně ani nevadí, že tuhle sekci kapela už dlouhá léta neaktualizovala. Dovolím si ocitovat část textu, který zřejmě vznikl téměř před celou dekádou: „V seznamu legendárních německých hardrockových kapel zaujímají Victory zvláštní postavení. I dnes se řadí vedle svých hannoverských kolegů The Scorpions k nejvýznamnějšímu německému rockovému exportnímu artiklu. Vysoká umístění alb po celém světě, úspěšná turné po Evropě a Americe, senzační vystoupení na velkých festivalech – Victory tu byli vždy.“ Victory tu byli vždy a jak se zdá, nějaký pátek ještě budou. I přes to, že svůj definitivní rozpad ohlásili v dávnověku, kdy podobná oznámení ještě nebyla v módě, i přes to, že z původních členů už nikdo v řadách kapely není, i přes to, že kvalitativní rozkolísanost diskografie Victory by vydala na slušné pohoří. Upřít však status nepřehlédnutelnosti skupině, jejíž základní pilíř dnes představuje kytarista Frank Herman, nelze. Stejně jako fakt, že budete-li hledat v hudební historii alba, která si pozornost zaslouží kvůli tomu, že nabízí vydatnou porci výživného hard rocku, Victory se v tomto výběru stoprocentně ocitnou.
Byť cesta k tomuto postavení nebyla jednoduchá ani krátká, a navíc začala poměrně rozpačitě. I přes to, že ještě před tím, než vyšlo debutové eponymní album, sehrála se ústřední dvojice Petr Knorn (baskytara) - Tommy Newton (kytara) v kapele, pojmenované dle baskytaristova pseudonymu - Fargo. Čtyři alba, která Fargo (mimochodem, dnes znovu aktivní) vydali v letech 1979 – 1982, spojitost s tvorbou na začátku kariéry Victory nezapřou – poměrně staromilský, trošku neohrabaný hard rock s hodně těžkým zadkem v pomalejším tempu Victory nabídli i na své prvotině. A těžko říct, jestli by tahle deska získala tolik pozornosti, nebýt značně kontroverzního obalu (byť přece jen umírněnějšího, než byl původní cover alba „Virgin Killer“ od Scorpions, u kterých Victory i v pozdějších letech našli inspiraci) se spoře oblečenou ženou s nohama do…. vítězného V.
Ať už za to mohla úvodní svižná „The Hunter“ s příjemně se rozvíjející melodií s lehce vypjatým zpěvem a výborně kousající kytarou, šlapavka „Gonna be In Trouble“ s plíživými sbory, bluesem šmrncnutá „Wreck Man“, či pulsující dravá riffovka „Don`t Count On Me“, ať už za to mohl na svou dobu ideálně ostrý zvuk nebo specificky uječený, lehce afektovaný a díky tomu výrazný vokál Charlieho Huhna, ať už za to mohly trochu lascivní texty, stačilo to na to, aby se kapela dostala do albových hitparád, i na to, aby fandové Van Halen, AC/DC, či Scorpions zbystřili pozornost. To, že dobrá polovina skladeb až tak silný potenciál neměla (a díky tomu album „Victory“ působí značně nevyrovnaně), případně bez výraznější osobitosti si vypůjčovala od slavnějších kolegů a vařila z osvědčených klišé, zjevně nevadilo. Victory udělali první krok. Nebyl špatný, nebyl nijak ohromující, byl poměrně bezprostřední a hlavně potenciál kapely byl jasně naznačen. A proto se železo muselo kout, dokud bylo žhavé.
|
