Že se „Strange Highways“ stane komerčním propadákem se dalo čekat. Deska neobsahovala příliš excelentní materiál, který by dokázal přesvědčit alespoň příznivce starých alb, ale ani doba Diovi nepřála. Dokázal se přenést přes nablýskané hairmetalové šílenství osmdesátých let, k němuž jednu dobu i sám inklinoval a jehož příznivci jej přijali za svého, dokázal odolat nástupu thrash metalu, ovšem seattleská revoluce začátku devadesátých let jej zastihla nepřipraveného a oslabeného nezdarem u Black Sabbath. Jeho reakcí na tuto vlnu bylo setření hairmetalového pozlátka, působícího na nové fanoušky jako rudý hadr na býka a zhutnění soundu. Tak velela doba, ovšem Dio tento přemet udělal nešťastným způsobem. Zemitost a přírodní zvuk nikdy nebyly jeho parketa, což se ukázalo na „Strange Highways“. V té době se nedařilo ani dalším hardrockovým veličinám, ať už bývalým kolegům z Black Sabbath nebo legendám Deep Purple či Uriah Heep, tyto kapely už žily hlavně ze své podstaty a jejich nová alba nedosahovala úrovně klasických děl.
Že cesta, nastoupená „Strange Highways“, je špatná, si Dio neuvědomoval. V dobových rozhovorech nadšeně mluvil o materiálu, který to natře mladé konkurenci a nezapomněl vychválit i tehdejší doprovodnou kapelu, ač mu muselo být jasné, že kvalit sestav z osmdesátých let nedosahuje. To bylo v polovině devadesátých let, kdy připravoval sedmou nahrávku „Angry Machines“. Na jeho palubě byl stále basista Jeff Pilson, který však neodolal volání dolarů a stal se členem znovuaktivovaných Dokken, s nimiž se měl pokusit navázat na někdejší slávu z osmdesátých let. Jejich experimentálně laděná deska „Dysfunctional“ propadla a znovu se začaly objevovat třenice mezi Donem Dokkenem a Georgem Lynchem, takže Pilson si pro všechny případy podržel i místo u Dia. Toho mezitím posílil klávesista Scott Warren, který měl už dost domovských Warrant, směřujících k těžce alternativnímu materiálu. Ovšem ten byl v té době blízký i Diovi…
Pamětník si jistě vzpomene na zděšení, které v době vydání vyvolala deska „Angry Machines“. Nad Diem se začínala lámat hůl, protože se zjevně nepoučil z neúspěchu „Strange Highways“ a připravil album ještě daleko modernější, tvrdší a ještě méně hitové, než byla kolekce z roku 1993. „Chceme udržet krok s mladými kapelami. Pro řadu z nich jsme byli vzory a teď jim chceme ukázat, že dokážeme hrát stejně tvrdě jako oni,“ tvrdil Dio. Ovšem pravou podstatu věci nepochopil. Když zmiňoval Panteru nebo Fear Factory, asi nevěděl, že kvůli jeho práci z osmdesátých let se stal u těchto kapel a jejich mladých fanoušků spíše vysmívanou postavou, spojovanou s hairmetalovou scénou, která byla pranýřována dnem i nocí. S „Angry Machines“ proto tvrdě narazil. Podobně jako jeho někdejší souputníci typu Roba Halforda nebo samotných Black Sabbath, kooperujících s členy rapmetalových Body Count. Stejně jako oni i Dio opustil svou klasickou tvář, vrhl se do víru deprese devadesátých let, což se však ukázalo jako největší přešlap jeho umělecké dráhy.
„Angry Machines“ není dobrá deska. Je průměrnou záležitostí, vypovídající o tom, že pochybnosti provázející „Strange Highways“ a hovořící o slabé skladatelské kondici byly opodstatněné. Na této desce se problém odhaluje v plné nahotě a je jasné, že Diův hlas, ač stále silný a nezaměnitelný, nedokáže utáhnout chudou kolekci, na níž se stěžejní nápady hledají skoro drobnohledem. Jsou tu dobré skadby „Institutional Man“, „Don`t Tell The Kids“, či „Big Sister“, ale ty se nemohly rovnat jiskřivosti někdejších hitů a jen podtrhovaly fakt, že Dio nedokáže navázat na své nejslavnější kusy. Jedinou skladbou, která snese nejpřísnější kritéria, zůstává závěrečná klavírní balada „This is Your Life“, přeživší v repertoáru i v dalších letech. Nemá sice mnoho z typického Diova výrazu, ale ten supluje až mrazivá, nostalgická atmosféra, uzavírající album naprosto netypickým způsobem.
Zbylé skladby jsou chudičké až běda. Skladatelská nemohoucnost je přímo hmatatelná v upachtěných kompozicích „Black“, „Dying In America“ a „Hunter Of The Heart“, stavících na odiv tvrdou skořápku, pod níž však je jen prázdný obsah. Vrcholem tohoto trendu je Pilsonova skladba „Stay Out Of My Mind“ rádoby velikášská kompozice, ovšem se strukturou rozpadající se jako domeček z karet. Naprosto nefukčně v ní působí kakofonická střední část, v níž prim hrají Warrenovy apokalyptické klávesy, ovšem pocit dramatičnosti nenavazuje. Dio sice skladbu představoval jako vrchol alba a vyzdvihoval Pilsonův kompoziční talent, ovšem fanoušci byli jiného názoru, stejně jako Pilson, který už byl pouze nájemným muzikantem a brzy Diovu kapelu opustil. „Měl možnost hrát se skutečně dobrou kapelou a dobrými muzikanty,“ soptil Dio, „ale pokud mu vyhovuje hrát s takovou sračkou jako Dokken, je to jeho věc.“
Ronniemu se rozpadala celá kapela. Nevydržel v ní Pilsonův náhradník Jerry Best z Freak Of Nature, ani další basista Larry „Bones“ Dennison. Nakonec toho měla dost i vydavatelská firma, která po neúspěchu „Angry Machines“ i živáku „Inferno: Last In Live“ dala Diovi nůž na krk. Požadovala okamžité ukončení podobných experimentů a nesnesla ani pokračování s Tracym G. Chtěla návrat k původnímu zvuku, pro nějž Tracy nebyl vhodným hráčem. Ze sestavy zmizel i Vinny Appice, aby se připojil k Black Sabbath, kde v euforii z návratu Ozzyho Osbournea musel nahradit Billa Warda, jehož postihly zdravotní problémy. Bylo třeba sáhnout po osvědčených hráčích z minulosti. Znovu se proto na scéně objevil kytarista Craig Goldy, který odešel koncem osmdesátých let za vidinou zářivé sólové dráhy, ale díru do světa se mu udělat nepovedlo. Na bubenickou stoličku usedl další starý známý Simon Wright a k basovému postu byl přizván Jimmy Bain, jenž se úspěšně popral se svou letitou drogovou závislostí. Budoucnost najednou vypadala o něco světleji…
|
