Věčný puberťák Vilém Čok patří mezi nejvýraznější showmany naší rockové scény a koncerty jeho kapely jsou vždy plné živočišné energie a zábavy. Přestože jeho studiová tvorba od přelomu milénia už nemá takový účinek, jako desky z devadesátých let, vždy při vydání nové desky lze s napětím očekávat, co Čok fanouškům naservíruje.
Nejpozději od alba „Běž pro ty šproty“ se největším problémem Čokových nahrávek staly texty. V mnoha případech působí až dětinsky a sráží celkový dojem skladeb. Texty nikdy nebyly silnou stránkou Čokovy tvorby, ale při poslechu posledních desek se dá polemizovat nad tím, zda některé slovní obraty myslí Vilda skutečně vážně. Díky tomu se i z relativně vážně pojatých skladeb jako „Živá voda“ či „Zachraňte Ježíška“ vytrácí myšlenky, které chtěl autor posluchači předat. Mnozí mohou namítat, že kapely jako Alkehol, Harlej, Totální nasazení, či Vypsaná fixa mají texty na podobné bázi, ale u nich poznáte, že se jedná o nadsázku a vážněji pojaté texty nepůsobí jako pěst na oko.
Deska „4 kruhy“je oficiálně pátým studiovým počinem Viléma Čoka s partou Bypass, která se v roce 2004 stala nástupcem kapely Delirium Tremens, která v roce 2002 ukončila činnost. Obsah alba měl být dle slov zpěváka návratem ke kořenům heavy metalu a hard rocku. Na desce se pracovalo téměř téměř let, a přestože mělo být vydáno již v roce 2020, vlivem pandemické situace vyšlo až o rok později.
Album otevírá mluvené intro, které s úspěchem (na rozdíl intra na albu „Živá voda“) láká posluchače k úvodní skladbě „Roky jdou“. Ta je klasickou vypalovačkou, která bude na koncertech skvěle fungovat. S titulní skladbou „4 kruhy“ se vracíme k výše naznačenému problému. Text celou skladbu hází do šedého průměru. Refrén má silně hitový potenciál, ale ani Čokův vokální výkon body navíc nepřidává. Od té chvíle album jede v jednotné linii, poměrně zajímavé hudební nápady sráží nezajímavé texty. Výjimkou je „Nebylo to mezi náma vždycky růžový“, která (navzdory nevkusné hlášce o nastavení plachťáků) má potenciál k tomu stát se největším hitem desky.
V případě skladeb „Jménem lásky“, která má zajímavý refrén a střídání nálad, „Až budou tlustý lidi hubený“ a „Já terminátor“, jež vyniká svými slokami, se dá ještě mluvit o poměrně solidních kouscích. U písně „Zlatokopka“ hutný začátek naprosto rozdrtí nefunkční refrén a tím je domalováno. Náladu nezlepší ani fádní sázka na jistotu v podobě položek „Otevři náruč“ a „Rychlost a prachy“. V závěru čeká už jen legrácka „Vajíčko“, jejíž humor jsem nepochopil (zřejmě nejsem cílovka), a zbytečná povídačka s ultradlouhým názvem „Kterak Vilém, jdouce pacifikovati kytaráka svého Míšu, do tajemna prostor nezemských znenáhla zabloudil“.
Cýraznější rozdíl mezi aktuální deskou a předchozími počiny nevidím. Vilém Čok je obrovský sympaťák a showman, ale také je důkazem faktu, že nestačí mít jen dobrý hudební podkres, ale že také záleží na kvalitě samotných textů. Jeho zpěv je kapitolou sám o sobě – buď se vám líbí nebo ne. Co se Vildových hlasových možností týká, má Čok nejlepší období sice za sebou, ale ze svého osobitého kouzla toho naštěstí mnoho neztrácí.
Fanoušky nové album nezklame, pokud se jim líbila předchozí alba, aktuální je přirozeným následovníkem. Očkávání sice úplně nenaplňuje, ale v autě na cestách funguje skvěle a na koncertech budou mít některé skladby úspěch.
|
