„Divů světa je sedm, divů Athlantis bude taky sedm“, hlásá hlavní postava italské kapely Athlantis, basák a klávesista Steve Vawamas. V kontextu s názvem alba „Last But Not Least je“ není těžké odhadnout, že Steve se rozhodl dát po osmnáctileté činnosti přednost jiným projektům a Athlantis se touto deskou ukládají (uvidíme na jak dlouho) k plánovanému odpočinku. Rozlučkový večírek se rozhodli pojmout ve zcela klasickém duchu a tak, pokud tvorbu Athlantis nějakou dobu sledujete, je „Last But Not Least“ přesně takovou deskou, jakou byste od Vawamasovy party čekali za jakýchkoliv jiných okolností.
Ke spolupráci Steve přizval tradičně parťáka z Mastercastle, kytaristu Piera Gonnelu, zpěvák Davide Dell`Orto, který před dvěma lety ještě hostovsky nazpíval pro Athlantis své první album, už se v sestavě plně etabloval podobně jako klávesák Stefano Molinari, a tak jedinou novou posilou se stal Mattia Stancioiu, čímž status vyzrálých veteránů v téhle kapele zesílil. Athlantis se plně drží svého mixu rozvážně konzervativního power metalu, kříženého se staromilským hard and heavy. Nelze od nich čekat kdovíjak útočné eskapády, či nezkrocený mladický entusiasmus, stoprocentně převládá pocit, že tuhle desku hrají starší, vyrovnaní a zkušení harcovníci pro svoji potěchu, bez ambicí dobýt svět, či vymýšlet něco nového. Ruku v ruce s touhle náladou jde usedlý zvuk, díky čemuž je „Last But Not Least“ solidním kusem rutinně podané muziky a velmi dobře zvládnutého řemesla. Snad kousavý riff v úvodní „Broken Soul“ (po trochu klišovitém intru s úryvky z předchozích desek) může nabudit představivost, že to tentokrát Athlantis vezmou o něco dravěji, ale už v průběhu skladby samotné začne dýchat staromilská usedlost. Netvrdím, že je to špatně, jednak v podání Athlantis nejde o nic nečekaného, jednak jim tahle poloha docela přirozeně sluší. Že nejčerstvějším prvkem menu je Gonnelova kytara, potvrdí šlapající „Cursed Time“, „Waiting For You“ (s neobvyklým textovým námětem – výpovědí psa, jehož opustil jeho pán), či baladická emotivní piánovka „Stranded“, které tklivá kytara dodá další rozměr.
Athlantis nikdy neměli potřebu na sebe kdovíjak poutat pozornost, proto nepřekvapí, že „Last But Not Least“ je poměrně nenápadná, poctivá deska, u které špetička rockové nostalgie hraje nezanedbatelnou roli.
|
