I když americká formace Giant nepatřila mezi nejvyhledávanější komerční artikl konce osmdesátých let, pořád rezonuje v uších pamětníků, přestože jí už několikrát zvonil umíráček. Širší veřejnost sice zná hit „I`ll See You In My Dreams“, který je dodnes možné zaslechnout na některých rádiových stanicích, ovšem jen málokdo si jej spojí s kapelou, v jejímž čele stál zpěvák a kytarista Dann Huff. To dnes však už neplatí, stejně jako to, že Giant patří minulosti. Už poněkolikáté jsou zpět, i když znovu s nezbytnou korekcí sestavy. Huff se do ní nevrátil a aktivnímu muzicírování se už příliš nevěnuje (na rozdíl od producentské činnosti). Vypadl z ní i jeho nástupce Terry Brock, který byl jedním z důvodů, proč řada starých fanoušků poslední comeback Giant z roku 2009 odmítla. Otázka je, jak se pamětníci starých časů postaví k faktu, že v čele Giant dnes stojí vokalista Kent Hilli, frontman švédské AOR/hardrockové formace Perfect Plan.
Giant to mají těžké, protože jejich první dvě alba ze zlaté pětiletky 1987 - 1992 „Last Of The Runaways“ a „Time To Burn“ jsou fanoušky považována za nedotknutelné. Předvedla na nich skvělý hard rock, říznutý pop metalem s vysoce profesionálními instrumentálními výkony, a nezapomenutelné skladby, ať už šlo o hitovou baladu „I`ll See You In My Dreams“ nebo kousky „I`m A Believer“, „It Takes Two“, „Hold Back The Night“, „Love Welcome Home“, „Stay“ či „Thunder And Lightning“. Už jen za ně by si jistě obě tyto nahrávky zasloužily pevné místo v rockové historii. Jenže takřka ihned po vydání „Time To Burn“ se kapela rozpadla a když se o devět let přihlásila s comebackovým materiálem „III“, už to nebylo ono. Sice stále Danem Huffem na hráčské soupisce, ovšem s materiálem, který tvořily zbytky po dřívější hostině. Možná i proto tento comeback nevyšel...
Otěže v kapele pak uchopil Huffův bratr David, spolu s basistou Mikem Brignardellem jediný pamětník zlatých časů Giant a postavil novou tvář formace. V té nechyběl zpěvák Terry Brock a také kytarista stylově spřízněných Winger John Roth. Deska „Promise Land“ z roku 2010 zůstala však za očekáváním a Giant se brzy se scénou loučili znovu. Definitivně, tvrdili tenkrát. Vřelé přivítání a obrovský zájem fanoušků při vystoupení v roce 2017 na dobročinné akci v domovském Nashvillu ale nakonec kapelu přesvědčil o opaku. Přestože na koncertě s Giant vystoupil i Dann Huff, na další činnosti se odmítl podílet. Stejně tak se neuvažovalo ani o Brockovi, ale ve chvíli, kdy zbylí členové slyšeli coververzi své skladby „Stay“ od švédských Perfect Plan, bylo rozhodnuto, kdo že se postaví za mikrofon. Loni tak do Giant nastoupil Kent Hilli, který kapele vliv do žil tolik čerstvé krve, že bylo rozhodnuto o natočení nové desky. Ta odpovídá na otázku, jestli se Giant konečně vyrovnají s prvními dvěma alby, jež vrhají stín na celou další jejich činnost…
V podstatě vyrovnají, i když ne zcela. „Time To Burn“ a zejména „Last Of The Runaways“ jsou typem alb, která se podaří udělat jen párkrát za život. Kvůli nim má i „Shifting Time“, ač o třicet let mladší, stále docela těžkou pozici, protože fanoušci jistě budou srovnávat. Nejprve je třeba se smířit s faktem, že Dann Huff už v čele kapely stát nebude, přestože se na tvorbě desky podílel a nahrál kytarové sólo do skladby „Never Die Young“, která je (nejen díky tomu) jednou z nejlepších na albu. Jeho rukopis je na albu znát a tím je zaručena kontinuita se starými počiny. Ovšem hodně prostoru se dostává také kytaristovi Johnu Rothovi a zejména novicovi Hillimu. Vokál je jednou z deviz alba, přestože Hilli nedisponuje stejným zabarvením hlasu jako Huff (na druhou stranu feeling má takřka totožný), jeho projev plně koresponduje s tím, co chtějí fanoušci od Giant slyšet.
Obsah desky je rovněž nanejvýš klasický. Od vzletného intra „Shifting Time“ se kapela přesune k hardrockově znějící „Let Our Love Win“, která nezní jako klasický úderný otvírák, spíše desku rozjíždí v pozvolném stylu. Ta nejlepší místa přijdou záhy. „Never Die Young“ vystřelí Giant ke hvězdám, že na okamžik zapomenete i na staré skladby. Odlehčenější „Don`t Say A Word“ či „My Breath Away“ v tomto směru pokračují zdárně dál. Giant v nich ukazují přívětivější, jemnější tvář, ale i ta jim výrazně sluší. Možná více než tvrděrocková, reprezentovaná skladbami „Highway On Love“, „Standing Tall“ a „Don`t Wanna Lose You“. V nich Giant svůj souboj s minulostí prohrávají. Co jim v současnosti sedí (statně jako dříve), jsou balady. Ty klasické se na desce nacházejí dvě a obě mají velké hitové ambice. Meta „I`ll See You In My Dreams“, a koneckonců i „Love Welcome Home“ byla nepokořena, ale i tak jsou „It`s Not Over“ a „Anna Lee“ výstavními kusy a mustrem pro to, jak se má klasická rocková balada dělat. Nechybí jim silná melodie ve sloce, vygradovaný refrén, zpěvákův vyšponovaný hlas, ani ohromná kytarová sóla Johna Rotha.
Ačkoli Giant na „Shifting Time“ nepokořili svá stará alba, předkládají přesvědčivý materiál, který podtrhuje vysokou úroveň kapely. Nejedná se o žádné nastavování kaše po prošlé záruční lhůtě, ale o výbornou hardrockovou desku, která ji ostudu nedělá. Jsou možná trochu více popovější (však v tom dobrém slova smyslu) a staromilští, ovšem to jim vyčítat nelze.
|
