Bicí, kytary, klavír, hrstka progresivních postupů a nevinný dívčí hlas. Takhle lze velice zjednodušeně charakterizovat americký projekt Dianthus, za nímž stojí dvojčata Jackie a Jessica Parryovy. Dvojice, která si (alespoň v Americe) získává v poslední době větší oblibu, se rozhodla obstát v mužské konkurenci a zvolila pro to výrazové prostředky, které jí byly nejbližší. S inspirací u progresivních bohů Rush či neuchopitelných divnostrejců Tool a ve spojení s klasickými základy klavírní hudby mají potenciál vytvořit zajímavý mix, který má šanci oslovit širší publikum. Přidáme-li k tomu atraktivní vzhled obou muzikantek, je rázem zodpovězena otázka, proč je o Dianthus v současnosti stále větší zájem, přestože dvojice neprodukuje zrovna komerčně laděnou hudbu. Tedy alespoň ne takovou, jež by zaručila pravidelné rotace na rádiových vlnách.
Dianthus už si svůj debut odbyly v roce 2020 prostřednictvím alba „Worth Living For“, kterému se u kritiky dostalo vesměs pozitivních recenzí. Ponejvíce pochvalovaly neotřelý přístup k věci a jistou tajemnost, kterou deska přinášela. Pod křídla si je vzal kytarista Black Veil Brides Jeremy „Jinxx“ Ferguson, kterým pomohl rozvinout zárodky talentu. Do alba „Realms“ sestry vkládají už trochu jiné ambice. Za rok a půl od vydání debutu dospěly, muzikantsky se zdokonalily a angažovaly i producenta Stevea Evettse, ostříleného spolupracovníka kapel The Dillinger Escape Plan, Symphony X či Sepultura. Jeho vliv na hudbu Dianthus je nepřeslechnutelný. Oproti debutu vznikla pestřejší, ale zároveň komplexnější nahrávka, přičemž všechny vlivy, které sestry do své hudby během let vpustily, začínají dávat řád a smysl. Posluchačsky jsou Dianthus stále sice náročnější, ovšem děvčata se zdokonalila v psaní skladeb a v jejich strukturách.
Různorodé tváře, které sestry ve své hudbě nabízejí, si vedle sebe na „Realms“ sedají velmi pěkně. Základ zůstal u kytarových riffů, které v sobě mají dostatek temné atmosféry (leckdy i pocitů zmaru) a inspirují se nejen u progresivního metalu, sem tam lze zaslechnout i vlivy groove metalu či grunge, ale z nich najednou vystřelují líbivé melodie, s nimiž kapela umí pracovat především v refrénových částech. Ne náhodou jako pilotní singly byla zvolena dvojice „A Space In The Silence“ a titulní „Realms“, charakterizující podstatu výše zmíněného. Zároveň se jedná o jedny z nejtvrdších kompozic na albu - kytara seká riffy v přesně pochodovém tempu bicích, aby refrén odlehčila vzletnějšími motivy. Takový vzorec používá mnoho dalších kapel, ale v případě Dianthus dává tento mustr smysl. K tvrdším skladbám patří i vydařená „My First Breath“ či „Lonicera“, v nichž svým výrazem mohou sestry připomínat slavnější kolegy Evanescence.
Tohle je jen jedna z tváří desky. Druhá je mnohem niternější, jemnější a ke slovu se dostává fakt, že obě sestry začínaly jako klavíristky. Do tohoto světa, tolik odlišného od bouřlivých chvil „Realms“ či „A Space In The Silence“, posluchače uvedou dvouminutovou preludií „A Quest For Nessie“, která jako kdyby připravovala posluchače na závěrečnou část desky, v níž se kytary ztiší a hlavní slovo převezme klavír, doprovázející hlas Jackie Parry. V „Heart`s Ease“ a „Nora`s Finding“ zní naprosto odlišně a přestože závěrečná „Secrets & Promises“ udeří opět na tvrdší strunu, křehká nálada po skončení poslechu díla zůstává stále ve vzduchu. Zavání mírnou popovou patinou, ovšem rozhodně se nedá mluvit o lacinosti nebo podbízivosti.
Dianthus udělaly další krok. Jejich hudba se ještě nezbavila dětských nemocí, ale zní dospěleji než před dvěma lety. Právě proto je současný vývoj důležitý, protože posluchač může mít pocit, že má co do činění se zcela svébytnou formou rockového umění. Bude zajímavé sledovat, kam se kroky kapely nasměrují v příštích letech.
|
