Jako by doba utíkala Reckless Love mezi prsty. Na začátku minulé desetiletky platila finská parta za nejzářivější novou kometu na skandinávském rockovém nebi a první tři alba, vydaná v rychlém sledu, z nich udělala hvězdy. To, co vrchovatě naznačil debut, dotáhla nasládlá hitovka „Animal Attraction“ a o poznání tvrdší „Spirit“ do konce, a Reckless Love mohla čekat velká a zářivá budoucnost. Ale osud to naplánoval jinak. Jako kdyby se něco zadrhlo a kapela se začala kazit. První tři desky byly napěchované skvělými hity a dokonce se i velice silné skladby (konkrétně „Push“ a „Angel Falling“) odsouvaly do pozice bonusů, ale na čtvrtém počinu „InVader“ jako kdyby kapele došel dech. Nahrávka byla o poznání slabší, ukazovala větší příklon ke sterilnímu popovému zvuku a fakt, že její vydání přišlo až po třech letech, podtrhl nespokojenost fanoušků. Tentokrát se vydání nové desky natáhlo na celých šest let... Vše by ale nakonec mohlo být odpuštěno v případě, že by Reckless Love přišli se stejně silným materiálem jako na „Animal Attraction“ a „Spirit“.
Singl „Loaded“, který se objevil v roce 2020, naznačoval, že Reckless Love mají v sobě stále velký hitový potenciál, přestože využívají dosti podobné schémata jako v minulosti. „Loaded“ byla jiskřivá skladba, s možností zařadit se po bok „Beautiful Bomb“, „On The Radio“, „Night On Fire“ či největšího hitu kapely „Hot“. Dny, týdny i měsíce se táhly a opět se toho mnoho nedělo. Nakonec kapela vypustila ještě další dva singly – „Outrun“ a „Eyes Of A Maniac“ a najednou zavládla rozpačitost. Jestliže „Loaded“ byl výborný, i když trochu zpátečnický hit, dvě nové skladby ukázaly trochu jinou tvář. Takovou, jakou má celá deska „Turborider“. Dobrou nebo špatnou? Prostě jinou… A to je v případě Reckless Love dvousečné. Kapela je v nezáviděníhodné pozici. Zdá se, že původním výrazem řekla všechno, co chtěla a proto je posun do trochu jiných teritorií logický a v podstatě nezbytný. Druhá stránka věci je, zda se jim tento krok povede. Kapela stojí na okraji propasti, stačí jeden chybný krok a… žádný pokus o reparát se už konat nemusí.
V jistém ohledu je „Turborider“ pro kapelu zlomovým albem. Reckless Love na něm chtějí demonstrovat, že odrostli původním glammetalovým popěvkům a že dokáží být stejně hitoví i v tanečnějším teritoriu, v němž jako kdyby chtěli konkurovat švédským kolegům The Night Flight Orchestra. Stará tvář kapely ale není šmahem odvrhnuta, „Turborider“ má v sobě dost poznávacích znamení, ať už se jedná o charakteristický vokální projev Olliho Hermana, či kytarové riffy a sóla Peppeho, ovšem elektroničtější, taneční rytmika jim dávají jinou příchuť. Největší změnu doznaly bicí Hessu Maxxe, jejichž klasický zvuk vystřídal čistě digitální sound, na což starý fanoušek bude potřebovat nějakou dobu ke strávení. Stejně jako u celé desky, protože „Turborider“ není na první poslech, jelikož ten přivodí výrazné zklamání. Nakonec to tak špatné není, přece jen se ukáží staří dobří Reckless Love, ovšem místy skryti pod zbytečně bombastickou a taneční produkcí.
Na absolutní hodnocení, které dostala alba „Animal Attraction“ a „Spirit“ to není ani náhodou. Materiál, který „Turborider“ nabízí, není tak hitový a bezprostřední jako na zmíněných deskách, chybí hromové stadionové hity i opulentní balady, což byly vždy největší devizy Reckless Love. Zachována je nakažlivá pozitivní atmosféra (korunovaná Peppeho skvělými kytarovými sóly) i výborné melodie. To není sice úplně málo, protože ve většině skladeb zní kapela přesvědčivě, i když trochu jinak než dříve. A jestliže se v titulní skladbě Reckless Love pokusí o tvrdší výraz (ten se míjí na tanečním podkladu trochu účinkem), většina alba podporuje popové tendence. Z obou singlů, logicky umístěných na začátek alba, více přesvědčí „Outrun“, v níž na pozadí vystupuje stará tvář kapely, stejně jako z „Kids Of The Arcade“, výborné „For The Love Of Good Times“, či „Future Lover Boy“. Proto všechny tyto čtyři skladby mohou sloužit jako příklad toho nejlepšího, co tahle deska nabízí.
Finové úplně nezklamou v rozjívené „`89 Sparkle“, v „Eyes Of A Maniac“ a ani v poněkud tvrdší „Prodigal Sons“, které mohou patřit k jejich (stále ještě vyššímu) standardu. Nenadchne však průměrná „Like A Cobra“, u níž je znát, že na některých místech Reckless Love jsou už skutečně nuceni vařit z vody. Nakonec jediným (o to větším) přešlapem je coververze „Bark At The Moon“ od Ozzyho Osbournea. Peppe vypálí úvodní riff se stejnou razancí jako blahé paměti Jake E. Lee, Herman si rovněž s Ozzyho projevem poradí slušně a s patřičnou úctou k originálu, ale není to nic platné, když skladbu zabíjí dusavá disko rytmika, která nutí starého die hard fanouška proklít Reckless Love do sedmého kolene. Zde hra na moderný sound model 2022 ztroskotává na plné čáře.
Nelze úplně jednoznačně odpovědět na to, zda se vyplatilo dlouhé čekání na novou desku. Reckless Love sice nabízí řadu dobrých až skvělých skladeb, ale jejich forma je daleko od časů „Animal Attraction“ a „Spirit“. Žádné další „Hot“ se nekoná, kapela se snaží působit skoro až futuristicky a spíše se odtahuje od toho, co dokázala v minulosti. Říká se, že „co tě nezabije, to tě posílí“. Uvidíme, jak se toto přísloví naplní v případě těchto Finů.
|
