Poslední roky nebyly pro britské Ten po umělecké stránce nejlepším obdobím. Desky „Stormwarning“ či „Albion“ odhalily v plné nahotě fakt, že kapela má svůj zenit za sebou a po dobrých albech z přelomu milénia došlo na totální vyčerpání, patrné jak ze skladeb samotných, tak z hlasu zpěváka Garyho Hughese. Ode dna se Ten odrazili s albem „Isla De Muerta“, ač ani toto nebylo výstavním kouskem mixu klasického hard rocku a AOR. Po mizérii předchozích let konečně ukázalo, že se kapela nemusí zaobírat definitivním koncem a že by snad ještě někdy mohla udělat dobrou desku. Léta plynula a Ten se opět zakonzervovali, až se zdálo, že album srovnatelné s počiny „In The Name Of Rose“ či „Spellbound“ (abychom zmínili ty nejlepší) se už od nich čekat nemůže. Hughes, nedávno resuscitující sólovou kariéru, vypadal, že mele z posledního, protože i jeho loňská sólovka „Waterside“ stála za starou belu. Jenže člověk míní a Ten mění…
Konečně, chtělo by se zvolat… Konečně kapela ukázala, proč byla považována za naději ostrovního rocku, ač v době svého začátku už značně nemoderní a určena spíše nostalgikům. To je stav trvalý a to, že Ten fungují ve stejném módu už pětadvacet let. Co se oproti poslední album změnilo? Tentokrát si Ten s novinkou „Here Be Monsters“ dali větší práci a nacházejí se ve své šťastnější skladatelské hodince. Kupodivu nabrali větší množství energie, která předchozím deskám chyběla a podařilo se jim dát dohromady slušnou kolekci, na níž se sice válčí se starými zbraněmi, ale kapela je tentokrát nezapomněla vyleštit a vystavit na odiv. Místy Ten dokonce působí jako politi živou vodou, včetně Hughese, jenž předvádí svůj lepší standard a dokonce v některých skladbách dokazuje, proč byl před lety považován za skutečně dobrého zpěváka. Pryč je jeho unylý a nezajímavý projev...
„Here Be Monsters“ je v zásadě hitová deska. Jakési best of toho, co měla kapela natočit v minulé desetiletce. Ten jsou zářivější, působí živěji a znovu z nich vyzařuje radost ze společného hraní, jako prvotní předpoklad pro to, aby natočili dobrou desku. Kapela zvolí pozvolný úvod „Fearless“, jehož klavírní začátek spíše odkazuje na Hughesovu sólovou tvorbu, ovšem nastupující tvrdší riffy pumpují pomalu energii do žil. Přesto „Fearless“ působí jako nádech, který má posluchače připravit na důležitější momenty desky. Ten se během úvodní skladby dostávájí do varu, jako kdyby chtěli vychytávat zbylé mouchy a následně tasí všechny zbraně v „Chapter And Psalm“, což je hitovka z kategorie těch, které kapela dokáže napsat jen párkrát za kariéru. Nevadí ani osmiminutová stopáž, protože Ten nenechávají posluchače vydechnout, servírují prvotřídní melodie, kterých se Hughes chopil s obrovským entuziasmem, až posluchač snadno dojde ke zjištění, že jeho hlas v posledních deseti letech nezněl tak vášnivě a sebevědomě.
Není to tak, že by se ostatní skladby krčily ve stínu „Chapter And Psalm“. Ten srovnatelně silných věcí napsali na desku více. Ultramelodická a ve svém úvodu tajemnější aurou opatřená „Hurricane“ rovněž zafunguje takřka na první dobrou, stejně jako „The Miracle Of Life“, v níž má největší sílu refrén, poháněný vpřed výraznou souhrou kytar a kláves. Výbornou položkou je i „Anything You Want“, vyzařující naprosto pozitivní atmosféru (ta by k Ten měla patřit…), ve které si kapela do detailu vyhrála s melodickými nápady, v refrénu připomínající legendární práci The Beatles. Odlišnou tvář alba ukazuje dvojice skladeb ze srdce nahrávky – „Strangers On A Distant Shore“ a „The Dream That Fell On Earth“. Kapela až nečekaně přiostřuje výraz, ať je to tvrdými riffy v první jmenované či dramatickými, mluvenými pasážemi v druhé, a kupodivu jí to jde k duhu. To dokládá, že Ten přišli se zajímavým albem, které hýří pestrostí, což u této kapely v posledních letech nebyla samozřejmost.
„Here Be Monsters“ se povedla. Je to skoro až neuvěřitelné zmrtvýchvstání, protože kapela se nepovedenými deskami, které se v její diskografii hromadily ponejvíce před deseti, patnácti lety, skoro odepsala. Snad současná forma Ten vydrží co nejdéle…
|
